V pondělí 12. 7. se v žižkovském klub Final navzdory všeobecné otupělosti z horka uskuteční koncert dvou francouzských inprovizačních dvojic Noyade a Naked Like A Virgin Bee. Oba projekty spojuje osoba Erika Minkkinena, plodného pařížského kytaristy, známého zejména z působení v experimentálně-rockové formaci Sister Iodine. V Noyade spojil své síly s Davidem Lemoinem, frontmanem punkové skupiny Cheveu, který zde využívá klávesy a hlas. Sami se o sobě vyjadřují jako o „podmořském improvizačním duu, pokoušejícím se vtěsnat do popového formátu“, a jako správní improvizátorští radikálové se prezentují výhradně jako koncertní formace – na koncertech a prostřednictvím jejich záznamů. A v Praze se představí v obou rovinách, protože koncert bude zároveň release party k druhému albu skupiny, obsahujícímu nahrávky z loňského evropského turné, které vychází pod názvem Micro-Zugabba > Scream for More! na tuzemské značce KLaNGundKRaCH. Noyade jako headlinera večera doplní duo Naked Like A Virgin Bee, kde Erika Minkinnena doplňuje saxofonistka Bianca Hein a domácí projekty: noisový Hiss Nausea a minimalisticky elektronický Head In Body.

Skladatel Pierre Boulez nepatří k těm, kdo chrlí jednu kompozici za druhou. Poslední novou skladbu napsal před více než deseti lety, od té doby se věnuje především dirigování, nyní ovšem prosakují (třeba zde nebo zde) zvěsti, že pracuje na novém díle. A aby toho nebylo málo, má jít rovnou o operu, tedy o formu, v níž se zatím stařešina evropské moderní hudby nevyjádřil. Plány na operu kul Boulez v šedesátých letech s Jeanem Genetem, v devadesátých s Heinerem Müllerem, aniž by to kdy vedlo k výsledku. Námětem opery má aktuálně být Čekání na Godota Samuela Becketta, premiéra se má odehrát v roce 2015 v milánské La Scale.

Abychom vykompenzovali letně pohodová témata, jimiž vás obtěžují jiná média, pouštíme se do závažného problému zvaného interpretace. Jde jednak o interpretaci v oblasti vážné hudby, ale také o interpretaci v podobě coververzí, překladu černošské hudby do bílé nebo o snahu interpreta z hudební produkce vynechat. Na titulní straně tentokrát koláž našeho ilustrátora Nikkarina, celou ji najdete uvnitř čísla. Neopomeňte proposlouchat zvukové ukázky.

Pokračování úvahy Tomáše Procházky o poezii neporozumění a krásnými ztrátami významů.

Právě vycházející číslo HIS Voice je věnováno interpretaci a s interpretací je vždy spojeno riziko neporozumění interpretovanému. Toho se odtýká také následující úvaha Tomáše Procházky.

Ostravské centrum nové hudby již podruhé vydalo 2CD obsahující hudbu, která zazněla na obročním festivalu. Zatímco minulá kolekce (vyšlo jako příloha HIS Voice 2/2009) řezala napříč několika ročníky, ta aktuální vybírá jen z roku 2009. Na discích jsou jak "klasikové" moderní hudby (Morton Feldman, Wolfgang Rihm, Christian Wolff), tak mladí skladatelé, kteří se účastnili takzvaného Institutu, pracovního setkání předcházejícího festivalu (Michael Winter, Rafael Nassif, Pablo Chin, Pampillo). Česká hudba je zastoupena hlavním hybatelem Ostravských dní Petrem Kotíkem (na fotografii z Ostravských dnů 2007 sedí vlevo) a naším redakčním kolegou Petrem Baklou.

CD můžete objednávat na adrese:

Ostravské centrum nové hudby
Dr. Šmerala 2
702 00 Ostrava
Tel., fax: +420/596 203 426
E-mail: info@newmusicostrava.cz

Kulturní svět v těchto dnech intenzivně žije karlovarským filmovým festivalem, tak se na filmové vlně svezeme a zároveň volně navážeme na článek o hudbě ve filmech Stanleyho Kubricka z květnového čísla HIS Voice. V něm se Jakub Kudláč zaměřuje na film Mechanický pomeranč, v souvislosti s hudbou u Kubricka se ale často zmiňuje také 2001: Vesmírná odysea. Díky tomuto dílu se miliony lidí seznámily s hudbou Györgye Ligetiho, o fanfárách ze Straussova díla Also Sprach Zarathustra nemluvě. Tento mix z klasiky ale původně sloužil Kubrickovi jen jako pracovní podklad a opravdový soundtrack složil Alex North (1910-1991), jenž je podepsán pod hudbou ke slavným filmům Kdo se bojí Virgine Wolfové?, Kleopatra nebo Dobré ráno, Vietname, ale podílel se také na filmu Karla Kachyni Poslední motýl. Stanley Kubrick se nakonec rozhodl Northovu již natočenou hudbu nevyužít a zůstal u "těch nejlepších z klasiky" - což prý skladatel zjistil až na premiéře. Nahrávka Northovy verze nicméně vyšla tak je možné podívat se na ukázku z filmu s alternativním hudebním doprovodem.

Japonský saxofonista Kaoru Abe (1949 – 1978) žil příliš krátce na to, aby se dozvěděl, že se stal ikonou japonské experimentální scény. Zemřel v důsledku předávkování drogami, zaživa však pro svět hry na saxofon znamenal tak nějak totéž, co Jimi Hendrix pro elektrickou kytaru. Jeho styl a tón je prý nejdrsnější ze všech saxofonistů, o čemž se lze přesvědčit na poměrně slušné řádce alb, většinou zcela sólových a posmrtně vydaných. Kromě altsaxofonu tenhle divoch hrál i na klarinet, harmoniku a kytaru. Těch smrtí promarněných možností: představte si ho s kolaboracích s Ruins, Keijim Hainem, Otomem…

Jednou z roztomilých aktivit amerického krále lůzrů a chameleóna Becka je Record Club. Beck a parta přátel, mezi nimiž se již vyskytl například Jamie Lidell či Devendra Banhart, se sejde ve studiu, kde za jediný den natočí coververzi jednoho svého oblíbeného alba. Každý týden je pak na Beckových stránkách k vidění jedna píseň z této session. Funguje to dokonale, spontaneita v kombinaci s neotřelým hudebním přístupem zúčastněných už vystavěly půvabné pomníčky albům The Velvet Underground & Nico, Oar od Alexandra Skipa Spence, nešťastného frontmana osudem pronásledovaných psychedelických mágů Moby Grape, a Kick australských INXS. To, co se na www.beck.com objevilo nyní, ale předčilo všechna očekávání: na paškál byl vzat řecký kníratý skladatel Yanni (krasoduch tak trochu z rodu Vangelisů a Jamesů Lastů) a jeho orchestrální album Live At The Acropolis. První ochutnávka s improvizovaným textem a rachotící kytarou Thurstona Moorea je opravdová lahůdka.

Jeden z padlých géniů popového světa, strůjce kouzelného zvuku Beach Boys Brian Wilson, byl správci posmrtného života skladatele George Gershwina požádán, aby dokončil něco z hudby, jíž Gershwin, který zemřel v roce 1937, zanechal nehotovou. Album Brian Wilson Reimagines George Gershwin vyjde na značce Disney Pearl 17. srpna, vinyl o týden později. Jak už to tak s ex-post alby bývá, ani tohle nepřekypuje záplavou previously unreleased materiálu. Dosud neslyšené písně, tedy ty, které Wilson opravdu dotvořil na základě nedokončených skic, jsou dvě: The Like In I Love You a Nothing But Love. První z nich si můžete poslechnout s předstihem, udáte-li na Wilsonových stránkách svou e-mailovou adresu. Zbytek alba? Coververze „toho nejlepšího z Gershwina“ v podání Wilsona a jeho kapely. Proč ne, plážový génius ve slabší chvilce natočil i vánoční album, tady má alespoň co do činění s mistrem.