Matěj Kratochvíl Tan Dun: Pipa Concerto; Hikaru Hayashi: Viola Concerto; Toru Takemitsu: Nostalghia1. 7. 2008

Onyx (www.onyxclassics.com)

 

Asijským tygrům se nevyhneme ani v tak „evropské“ doméně, jako je vážná hudba. Tři skladatelé na této nahrávce ukazují tři varianty východního vyrovnávání se s tradicí evropské kompozice. Čínský rodák Tan Dun (*1957) patří dnes k nejúspěšnějším skladatelům filmové hudby a jeho zvukový doprovod k historicko-akčním spektáklům Tygr a drak nebo Hrdina rozhodně netrpí strachem z líbivosti a orientálního kýče. Vedle toho je ovšem autorem hudby diametrálně odlišné a podstatně zajímavější, v níž mísí čínskou operu i šamanské rituály s evropskou avantgardou a postmoderním kolážováním. Koncert pro čínskou loutnu pipa a smyčcový orchestr (1999) je toho dokonalou ukázkou. Vznikl přepracováním komorní skladby Ghost Opera, v níž hráčku na pipu doprovázelo smyčcové kvarteto a kterou proslavila nahrávka se slavným Kronos Quartetem a loutnistkou Wu Man (jejich aktuální spolupráci ve skladbě Terryho Rileyho jsme recenzovali v HV 2/08). Ta hraje i v aktuální verzi, doprovázena souborem Moskevští sólisté pod vedením Jurije Bašmeta. Na rozdíl od původní verze, v níž hudebníci využívají i gongy, mísy s vodou a další nezvyklé zdroje zvuku, je Koncert konvenčnější, alespoň tedy v tom, že se každý „drží svého kopyta“. Východ a Západ se v Tan Dunově hudbě střetávají a prostupují, karty nicméně nejsou rozdány podle pravidla: pipa – Východ, smyčce – Západ. Obě strany přeskakují po imaginárním glóbu z polokoule na polokouli, v některých místech stojí proti sobě, jindy spolupracují. Skladba je od počátku poháněna výraznou energií místy připomínající taneční stylizace Bély Bartóka nebo Igora Stravinského, přičemž sólistka do strun své loutny mlátí s razancí metalového kytaristy, aby bleskově přešla k líbezné lidové melodii. Ve vrcholných místech se loutnistka i členové orchestru přidají s rytmizovanými výkřiky. Na konci druhé věty dostává loutna prostor pro sólové preludování, poté se náhle začne orchestr ladit. Tento snad trochu samoúčelný vtípek vytváří přechod k třetí větě, jejíž zasněnost kontrastuje s předchozím děním. Základním materiálem je zde Bachovo Preludium cis moll z Dobře temperovaného klavíru, které prochází metamorfózou, aby se nakonec propojilo se svou čínsky znějící variantou. Závěrečná věta se přes rytmicky komplikované struktury propracovává až k údernosti prvních dvou vět a na závěr přidává kodu jak vystřiženou ze zmiňovaných filmů. Hravost a lehkost pomáhá tomuto skrznaskrz eklektickému kusu hudby nespadnout do bahna laciných multi-kulti fúzí.

Toru Takemitsu (1930–1996) je nejznámějším představitelem toho proudu japonské hudby, který hledal styčné body mezi tamní estetikou a evropskou modernou. Takemitsu sice také ve své hudbě spojoval Východ se Západem, ale ne tak, aby to bylo poznat. Jeho jazykem nebyla koláž, ale syntéza, v níž identitu jednotlivých prvků rozpoznáme těžko. Jeho Nostalghia pro housle a smyčcový orchestr z roku 1987 je poctou režisérovi Andreji Tarkovskému a po Tan Dunově hravosti je to šestnáct minut vážné krásy bez spikleneckého pomrkávání na posluchače. Tři miniatury vybrané z obsáhlého katalogu filmové hudby, jíž je Takemitsu autorem, pak působí poněkud planě a nadbytečně.

Třetím autorem je rovněž Japonec, Hikaru Hayashi (*1931). Jeho Koncert-elegie pro violu a smyčce pochází sice z roku 1995, ale hudebně stojí kdesi v první polovině dvacátého století. Zatímco Tan Dun přeskakuje mezi kulturami sem a tam a Takemitsu z nich syntetizuje cosi nového, Hayashi píše jednoznačně evropskou hudbu ovlivněnou Šostakovičem. Nejzajímavější jsou v ní místa, kde viola zůstává bez doprovodu a její intonace připomíná vyprávějící hlas; jako celek je ovšem skladba docela zapomenutelná.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!