Petr Ferenc Godspeed You! Black Emperor: ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend10. 12. 2012

Godspeed You! Black Emperor: ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend

Constellation (www.cstrecords.com)

 

Kanadský postrockový kolektiv se přednedávnem probudil k životu (a mimo jiné v rámci vzkříšení dvakrát zahrál v Praze), aby letos vydal albovou novinku. ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend je první řadovkou znovuzrozených GY!BE; vychází dvanáct let po nadšeně přijatém dvojalbu Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven, očekávání proto byla nemalá.

David Keenan v prosincovém čísle britského magazínu The Wire vyjadřuje přesvědčení, že někdejší soundtracky ke společenskému neklidu se na novince GY!BE rozmělňují v pouhou zábavu využívající osvědčených formulí a že skupina svým hudebním výkonem nedostála závazkům, které si stanovila, když nazvala monumentální úvodní skladbu příjmením srbského válečného zločince Ratka Mladiće. „Estetizace apokalypsy,“ uzavírá Keenan svou recenzi, „je laciný trik. Něco jiného je jít za hranice zábavy, odmítnout konsenzus, najít transcedenci ve zvuku váguse, ty vole, blijícího do jímky. Ale pak vám zůstane otázka, jestli i tohle není jen další způsob, jak se nechat bavit?“ Keenan je rozený provokatér, proto jej ostatně polovina čtenářské obce miluje a druhá nenávidí. V případě této recenze mám dojem, že vytváří falešný problém a kritizuje něco, co GY!BE předtím sám přiřknul.

S názorem, že se skupina na novém albu drží svého kopyta, nelze než souhlasit. Její vůdčí duch, kytarista Efrim Menuck, zvuk a styl GY!BE rozvíjí coby sólista i leader skupiny A Silver Mt. Zion a nemá potřebu pouštět se do překvapivých stylových změn. A pokud jde o estétství, jsem pevně přesvědčen, že u Godspeed You! Black Emperor také nejde o nic nového: jejich plachost a neokázalost pódiové prezentace i vizuálních materiálů je natolik rafinovaná a dotažená do sebemenšího detailu, že je patřičnější označit ji za dandysmus spíš než za lhostejné halabala. Monumentalita hudby GY!BE odvozené z nejrudimentárnějších rockových postupů a klišé mi, domnívám se, dává za pravdu. Vlastně mám při poslechu téhle skupiny podobné pocity jako při čtení Oskara Wilda, mluvky obalujícího nablblé bonmoty hávem pohotové, formální geniality. A Keenan štěká na špatná vrata, totiž na svoje vlastní.

Vinylová verze ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend se skládá ze dvou desek, malé a velké. Na každé ze čtyř stran je po jedné skladbě, přičemž velká deska nese strany A1 a A2, zatímco singl strany B1 a B2. Vnitřní obal velké desky naznačuje pořadí přehrávání A1, B1, A2, B2, což znamená, že po každé skladbě je třeba vyměnit desku a změnit rychlost gramofonu (alespoň myslím, ale ten singl vlastně dobře funguje na 45 i na 33 RPM). S tímto titulem si člověk zkrátka vyhraje, zajímá vás pak, že je k LP přiložen download kód? V rozkládacím obalu tentokrát nenajdeme booklet, ale plakát s dvěma sty čtyřiceti okénky ručně dotvářeného exponovaného šestnáctimilimetrového filmu z dílny quebeckého filmaře Karla Lemieuxe.

Po pěti odstavcích je načase položit jehlu na gramofon. Úvodní Mladic trvá bez jedné vteřiny dvacet minut a táhlé vybrnkávání kytary a baskytary, které ji zahajuje, je doplněno zvukem zkreslených hlasů jako z vysílačky a vrzáním housliček odkazujících k Silver Mt. Zion, folkovějším levobočkům GY!BE. Pidlikání houstne a zrychluje se, až se zcela přirozeně přelije v rockový nářez s nečekanými metalovými názvuky, v němž skupina po dlouhém tuctu let ukazuje, že repetitivní instrumentální bigbít dokáže tvořit s nenapodobitelně velkorysou elegancí. Zvuková masa se občas rozplete na víceméně nezávislé sólové party, jindy zpomalí a přelije se v jednoduchý vybrnkávaný melodický motivek, dojde i na dramatické ticho před bouří a to rachtání konzervami na závěr, to je tak hezky záhadně nepatřičné… Ano, s tím Wildem to sedí, tolik banalit a prvoplánových triků na jedné hromadě a přitom podaných tak, že okouzlí i rozněžní... já to beru.

O osm vteřin delší We Drift Like Worried Fire pracuje s ještě chytlavějším materiálem než Mladic a je v ní ještě víc pravověrného „bigbítového srdíčka“. Je to vlastně taková delší píseň beze slov, opět s patřičně „velikým“ zvukem. Není divu, okteto s dvěma bubeníky, houslemi, kontrabasem, niněrou a několika kytarami dokáže vystavět pořádnou wall of sound. To na singlu obsahujícím dva šestiminutové kousky je vše jinak – rock ustupuje abstraktněji pojatým, droneovým náladám s dominantními smyčci a zpětnými vazbami. Pro oddělení dvou hlavních kusů a hladké přistání naprosto ideální.

Asi jste pochopili, že nedokážu brát Godspeed You! Black Emperor zcela vážně. To mi ale nijak nebrání považovat je za téměř geniální skupinu (sňatkových podvodníků rocku).

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie