Z.K. Slabý Rdeča raketa: Wir werden; Boris Hegenbart and 19 Artists: Instrumentarium17. 12. 2012

Rdeča raketa: Wir werden

Boris Hegenbart and 19 Artists: Instrumentarium

GOD records (www.godrec.com)

 

Rakouské God records se soustřeďují na zvukově komplikované záležitosti na formátu LP, jak o tom svědčí i dosavadní výběr muzikantů, participujících na jejich katalogu: Slobodan Kajkut, Weasel Walter nebo Peter Ablinger a jim podobní. Ostatně hned název prvního Kajkutova dvojelpíčka svědčí o tom, co je tu hlavní trend: Kompromis není možný.

A do tohoto hlukového pokusnictví se od prvního momentu vřazuje LP Wir werden dvojspřežení Rdeča raketa, tady Maji Osojnik, pověstné svým extrémním hokuspokusnictvím, které ještě jakžtakž držela na uzdě na CD Oblaki so rdeči (Jazzwerkstadt 2006), jež se však, jak slyšno, vystupňovává, a Matija Schellander, basista a elektronik, jehož spolupráce s Majou je dlouhodobá. Jde od samého počátku o střemhlavý zvukový nálet, drónující i pohřmívající, plný elektronického vzlínání a kolotání v hlukové stoupě, dranžírující, přemílající, vyzvánějící, holedbající se a ústící v ječivé kakofonii. Občas sice se oba dohodnou a zamíří do netýkavkové pitoresknosti a prubířsky si zašolichají nad klavírem, ale těkavé vazbení na ostří brusky nabude vrch a přejde i do druhé komprovizace Andere Menschen, kde nás ohromí rozcinkané změtení a devastující bombardování, propojené s dělostřelbou. Spirálovité smyčky se kříží s rolováním, drncáním a podpražním probíjením a toto zašifrované, prolongované a prohlubované krupobití nás vede k otázce, co tato zašifrovanost skrývá. Sdělení, že tito jiní lidé jsou nám nesrozumitelní, nepochopitelní a že následující zadrhnuté oťukávání, vedoucí k sotva slyšitelnémum pulzu a prošeptávaným hlasům, ztajemňujícím eventuální východiska, má znásobit nezřetelnost poselství? Rozvírané nůžky mezi potichnutím a tou nejrušnější vřavou má připomenout společenskou situaci? Na podobné otázky tu stěží najdeme odpověď. Ale třeba je jí pojmenování první čtyřvěté devastace: Budeme.

Boris Hegenbart ve svém dvojalbu Instrumentarium se vydal jinou cestou, ačkoliv i on proslul jako mistr dekonstrukce. Zatímco při koncertech (většinou v duu) působí na scéně i fyzicky, tady poskytl svůj nahraný hudební materiál, založený na elektronických výbojích, zvukových plochách, procesorování, manipulacích, počítačových dezolacích, všanc devatenácti kolegům, aby si na něm zařádili každý podle svého osobního gusta. Jde většinou o kytaristy nebo perkusisty, vyjímečně o saxofonistu (Ulrich Krieger), varhaníka (Felix Kubin) nebo hráče na jiné nástroje (housle, rhodes, banjo), ale  nástroje jsou stejně vesměs zcizené, jsou pohlcovány zvukovou (ne)srovnaností nebo jsou obestřeny hlukovou zástěnou, takže jejich výběr není to nejpodstatnější. A sám Hegenbart má zřejmě právo posledního, tedy výsledného z(de)konstruování. Celé dvojalbum, myslím, neslouží posluchačům k přilišné potěše, spíše jsou určeny k podivení, nakolik jde v tom či onom případě o šermířské přebíjení, bloudivé prohroužení, roztrhávanou hrčivost, nádražní náhalovost, kombinaci cikádovosti s drnčením pružin a tak dále. Každý z oslovených reaguje poněkud jinak, a tak se nám dostává do rukou hluková vzorkovnice, tu zašmodrchaně rozviřovaná, tu spletitě rozvolněná, tu podbubnovaně sférická s vrtošivou smrští, tu nahrnutá do probíjení hlukových explozí, přehlušovaná jektáním.

Nemíním tu odhalit spády všech transformací, delayování či reverbování, které anotace právem nazývá dekonstrukcí dekonstrukce, záleží vždy na tom, jak který hudební atlet vhodí basketbalový míč do koše nabo jakým způsobem střelí na bránu, aby se dočkal kýženého aplausu. Každopádně jsem si vytipoval trojici hudebníků, kteří se podle mého názoru vyšvihli nad průměr „homogenní kolekce“ (podle zmíněné anotace). Je to především kytarista Fred Frith, který zřejmě díky své zkušenosti z obdobných akcí dokázal poodhalit náboj, skrytý v předloze, a neotřele ho prezentovat s vervou a vynalézavostí, takže mu nešlo pouze o mimoděčnou výseč, nýbrž o zaokrouhlenou minikompozcici (v necelých čtyřech minutách). K němu se přiřazuje Oren Ambarchi, který s kytarami, varhanami, zvony, perkusemi a s motorizovaným cymbálem rozhrčel široké veletoče s rytmizovaným úprkem i vzdáleným hlaholem a rozvířil jejich rozsyp do nastavených zvukových turniketů i do hrací strojkovosti.  A konečně bubeník Martin Brandlmayr přebíjel zvolené téma samospádným hlomozením, atakujícím svištění membrány, a srostitou probírkou vzorků, jak jsme u něho zvyklí. Z ostatních účastníků těchto rozmařilostních rozpitvávanek a a zvichřených přebrušovávanek jmenuji alespoň kytaristy Martina Siewerta a F. S. Bluma nebo dvojici basisty Hannese Strobla a bubeníka Hanno Leichtmanna, komunikativně odbíjejících rušnost ruchů. Mistrovství samotné hry? Na to zapomeňte: jde o originalitu zvukových ploch.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie