Matěj Kratochvíl Anthony Paul De Ritis: Devolution31. 12. 2012

Anthony Paul De Ritis: Devolution

BMOP Sound (www.bmopsound.org)

 

Anthony Paul De Ritis (nar. 1968) byl prozatím doma především ve světě elektronické hudby a hudebních technologií, na nahrávce s Boston Modern Orchestra Project se pouští do sfér akustických, ovšem zkušenosti s elektronikou si s sebou nese i tam – jak spojením orchestru s elektronikou, tak způsobem, jak hudbu skladatelsky hněte. Jedním z častých nápadných rysů skladatelů pracujících s elektronikou je jejich fixace na témbry, a to v dobrém i zlém. Jsou invenční při hledání barviček a jejich efektních proměn, ostatní stránky komponování pak občas stojí stranou zájmu. A to lze říci o dvou starších kompozicích na disku: Chords of Dust (1992)  i Legerdemain (1994) jsou vlastně přehlídkou orchestrálních efektů, gradací, zlomů a cuknutí, čímž připomínají takzvanou „frustrační kompoziční metodu“ Járy Cimrmana, která „pracuje pouze s hudebními mosty, přechody, výplněmi až vycpávkami a vytváří tak zvláštní atmosféru plnou svérázného napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání.“ Materiál je někdy jednoduše tonální, jindy zahuštěný do klastrů, v Legerdemain je zvuk orchestrálních nástrojů občas proháněn elektronickými efekty. Ze všeho nejvíc to připomíná poslech filmové hudby bez filmu. Ošoupané sousloví „imaginární soundtrack“ je většinou užíváno v souvislosti s hudbou melancholicky zasněnou, tady jde o soundtrack k imaginárnímu hollywoodskému akčnímu bijáku, možná dalšímu dílu Jamese Bonda.

Kvůli oněm dvěma kompozicím by nahrávka nejspíš za zmínku nestála, je tu ovšem ještě třetí – a nejdelší – položka. Skladba Devolution vznikla v roce 2004 jako „koncert pro orchestr a DJ“. DJem je v tomto případě Paul D. Miller, známý též jako DJ Spooky That Subliminal Kid. Vybaven gramofony a počítačem má za úkol vnášet do notované hudby prvek nepředvídatelnosti, protože v partituře má jen naznačeny okamžiky a přibližnou charakteristiku zvuků, které má produkovat. Navíc v jedné části skladby dostává prostor pro několikaminutovou sólovou exhibici, v níž remixuje již odeznělé útržky hudby a míchá je s novým materiálem. Remixový charakter kompozice posiluje i rozsáhlé citování Bolera Maurice Ravela a Allegretta ze 7. symfonie Ludwiga van Beethovena. Orchestr je posílen o elektrickou kytaru i baskytaru a o rozsáhlý arzenál bicích. Materiál, který De Ritis vkládá jako svůj vlastní, se nijak významně neliší od toho, co bylo napsáno o dvou starších dílech – zní to efektně, ale ne nově a forma chybí. Důležité je tu ale vrstvení a míchání nesourodých materiálů. Bezmála půlhodinová skladba se postupně zahušťuje a mění se v jakýsi psychedelický chaos, v němž se Ravel s Beethovenem zakusují jeden do druhého jako peroucí se psi, pod atonální orchestrální plochou se rozjíždí funky rytmus a Spooky zuřivě scratchuje. Jako by tu došlo k magické proměně kvantity v kvalitu, střetává se navzájem tolik věcí, až to začíná být zajímavé a překvapivé. Jestli to byl autorský záměr, není jasné.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie