Matěj Kratochvíl Heiner Goebbels: Landschaft mit entfernten Verwandten1. 5. 2008

ECM New Series (www.ecmrecords.com)

Distribuce: 2HP (www.arta.cz)

 

Německý skladatel Heiner Goebbels (rozhovor s ním najdete v HV 3/04) nahrávkami své hudby trh rozhodně nepřesycuje – jeho předposlední CD Eislermaterial vyšlo v roce 2002 (viz recenzi v HV 2/03). Jeho tvorba se také zakonzervování na nosiči poněkud vzpírá. V posledních letech je totiž v centru jeho pozornosti pole na pomezí hudby a divadla, které na sebe bere někdy podobu scénických koncertů, jindy útvarů určených rozhlasovým vlnám (tzv. Hörstück) a někdy se blíží opeře. Landschaft mit entfernten Verwandten (Krajina se vzdálenými příbuznými, premiéra se konala v roce 2002 v Ženevě) autor jako operu označil, aniž by se nějak cítil svázán žánrovými konvencemi. Namísto lineárního děje, jednajících postav a jasného rozdělení rolí se před námi odvíjí sled obrazů, v nichž se z hudebníků stávají herci, z renesanční Itálie se přesouváme na divoký Západ či mezi turecké vířící derviše, mluví se zde mnoha jazyky. A přesto to všechno dává dohromady smysl.

Těmi vzdálenými příbuznými, vstupujícími díky Goebbelsovi do dialogů, mohou být i autoři textů: spisovatelka Gertruda Steinová (z knihy Wars I Have Seen), básníci Henri Michaux a T. S. Eliot, filozof a astronom Giordano Bruno, malíři Leonardo da Vinci a Nicolas Poussin. Pokud bychom se pokusili v několika frázích vystihnout obsah opery vymezené slovy a myšlenkami těchto osobností, mohly by to být třeba tyto: krajina a zobrazení krajiny, pozorování obrazu, celek a detail v obraze jako paralela jednotlivce a veřejného prostoru, hledání příbuznosti mezi zdánlivě vzdálenými detaily… A jako další klíčové slovo prochází texty válka. Leonardo da Vinci vysvětluje, kterak správně malovat bitvu, Gertruda Steinová popisuje bombardování Francie, T. S. Eliot vypočítává kanóny na vojenské přehlídce. Skrze výjevy z minulosti tu Goebbels mluví o současnosti, ale ne tak, aby to znělo jako jednoznačné ideologické stanovisko, což je společné většině jeho děl.

Landschaft mit entfernten Verwandten je dílo vrstevnaté po stránce textové a je to také spektakulární podívaná (Goebbels si ji sám režíroval) s mnoha kostýmy, vodou i hořícími modely hradů na scéně. Jak takový útvar může fungovat jen ve zvukové podobě? Velice dobře. V hudbě se sice slévá stejně pestrá směs vlivů jako v textech, výsledek je ale naprosto celistvý. Před ušima nám tu defilují zvukové obrazy, které jsou dostatečně konkrétní, aby někam nasměrovaly posluchačovu představivost (orientální flétna, pochodové rytmy, country, bollywoodský slaďák…), a přitom povědomé prvky vyvažují elementy překvapivými a v dobrém smyslu divnými. V tom můžeme slyšet odkaz Goebbelsovy zkušenosti s rockem i improvizací, ale také vliv jeho skladatelského vzoru, Hanse Eislera, který rovněž vždy hledal rovnováhu mezi srozumitelností a progresem. Jemně exoticky snivé přemítání flétny se tak střetává s agresivním glissandem klarinetu, ohlasy renesanční polyfonie jsou posunuty do atonální současnosti, do zklidněných ploch vpadávají „nepatřičná“ zvuková překvapení a posluchač je udržován ve stavu napětí. Toto napětí vydrží až do konce téměř meditativního finále, stojícího na zvuku zvonů slévajících se do proměnlivé plochy. Nelehké role divadelních hudebníků se pod vedením dirigenta Franka Ollu zhostili členové Ensemble Modern a Deutscher Kammerchor, kteří na mnoha místech vystupují i jako sólisté, přednášející jednotlivé texty. K nim se připojuje ještě barytonista Georg Nigl (mj. Faust v opeře Pascala Dusapina, kterou jsme recenzovali v HV 1/08) a herec David Bennet. Pokud další nahrávku vydá Goebbels opět za pět let, rozhodně se ta současná do té doby neoposlouchá. Stejně jako na mistrovském obraze v ní totiž můžeme nacházet nové detaily a prohlížet ji z nových úhlů.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!