Matěj Kratochvíl Katia and Marielle Labèque: Minimalist Dream House25. 2. 2013

Katia and Marielle Labèque: Minimalist Dream House

KML Recordings (www.labeque.com)

 

Sestry Katia a Marielle Labèque působí od konce sedmdesátých let na scéně vážné hudby jako zajímavý úkaz. Relativně konzervativní repertoár – od Mozarta a Čajkovského k Bartókovi a Bernsteinovi – spojují s pódiovou prezentací o chlup efektnější a extravagantnější, než je zvykem, o čemž se před lety mohlo přesvědčit i publikum Pražského jara. Zároveň ale nejde o ten připitomělý crossover předstírající, že vážná hudba bude víc sexy, když se spojí s tanečními rytmy. Hrají-li sestry Labèque Brahmse nebo Stravinského, hrají ho poctivě a na vysoké úrovni.

V roce 2011 zahájily sérii koncertů věnovaných padesátému výročí zrození hudebního minimalismu. Podle jejich výkladu byl jeho porodnicí newyorský loft patřící Yoko Ono, v němž v roce 1961 uspořádal La Monte Young první veřejná provedení děl, která později začala být označována jako minimalistická. Tři CD obsahují výběr ze skladeb, které zazněly během „narozeninových“ koncertů, a jedná se samozřejmě především o věci pro jeden či dva klavíry, ač se občas přidají i doprovodní hudebníci. Název je trochu zavádějící. Sousloví Dream House odkazuje ke zvukové instalaci La Monte Younga, k meditačnímu prostoru, v němž zní nekonečný zvuk. V kolekci ovšem nejen že nenajdeme od Younga vůbec nic, ale poměrně málo prostoru má vůbec onen klasický minimalismus čtveřice Young, Riley, Glass, Reich (ten se sem také vůbec nevešel). Spíše tu narazíme na ideové předchůdce, či naopak na pozdější ohlasy minimalismu.

Otvírákem je Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse, ovšem je to Glass z roku 2008, kdy spíše než o minimalismus jde o jakýsi neoklasicismus, virtuózní arpeggia, klenutou dynamiku a přehledné melodie. Minimalismus pro milovníky konzervativních hudebních hodnot. Největší minimalistickou klasikou je In C Terryho Rileyho z roku 1964, skladba, která bývá brána jako startovní bod celé vlny. Zde si Katia a Marielle přizvaly tříčlennou skupinu ve složení David Chalmin, Raphael Seguinier a Nicola Tescari, aby klavíry obohatila o elektrické kytary, bicí a elektroniku. Jejich verze je po většinu času zvukově transparentní, díky čemuž hezky vynikají kombinace melodických modelů – základních kamenů, které každý hráč opakuje dle vlastní chuti –, uprostřed a v závěru se do věci více vloží bicí souprava a zkreslené kytary.

Do sekce hudby minimalismu předcházející spadá John Cage s miniaturou Experiences (1945) postavenou na dálnovýchodně znějících motivech a prokládání pravidelného rytmu ostrůvky ticha. V bonusu k digitální verzi alba pak dostaneme ještě Cageovu Four3, pozdní skladbu,v níž se Cage snad sbližuje s minimalisty pocitem zastaveného času, jinak ale ničím. Klavíry vyťukávají noty, mezi nimiž je tolik místa, že je nevnímáme jako melodie, do toho bez přestání šustí „děšťová tyč“ a kdosi pravděpodobně tře tibetskou mísu. Ze staré hudby dojde v bonusu ještě na Erika Satieho, včetně Vexations, skladby slavné požadavkem opakovat 840krát jeden melodický motiv. Tu dostaneme jen ve zkráceném výcucu o cca patnácti minutách. Eriku Satiemu věnovaly sestry pozornost již na svých dřívějších nahrávkách a i tady potvrzují zvláštní krásu jeho hudby.

Potomky minimalismu vidí Katia a Marielle mezi rockery i tvůrci elektronické taneční hudby, proto na desku zařadily úpravy Avril 14th Aphexe Twina, Pyramid Song od Radiohead nebo Ghost Rider od Suicide. Posledně zmiňovaná píseň sice osvěží absencí klavíru, ale celá tato sekce působí nadbytečně. Nejsilnější stránkou kompletu je naopak série, kterou bychom mohli označit jako „boční ramena minimalismu“, skladatelé, kteří sdíleli jisté kompoziční techniky a estetické preference, ale hledali vlastní cesty. The Time Curve Preludes (1977–1978) Williama Duckwortha, Three Nocturnes (1995) Howarda Skemptona, Water Dances (1985–2011) Michaela Nymana a Hymn to a Great City (1984–2004) Arvo Pärta si berou z minimalismu odvahu redukovat hudební materiál, zároveň ale nechávají v hudbě více emocí a napětí. Všechny čtyři spojuje odvaha pohybovat se na hraně naivity a schopnost za tu hranu nespadnout.

Tři – s digitálním bonusem vlastně čtyři – disky nepřinášejí novou definici minimalismu, jsou spíše ukázkou osobních preferencí dvou klavíristek, které jsou sžité s jinou hudbou a jimž nejspíš nikdo nemluvil do dramaturgie. Méně minimalismu by v tomto případě asi bylo více. Čtyři posledně zmínění autoři by v podání Katii a Marielle Labéque vydali na velice pěkné album a In C s kapelou by mohlo být bonusem.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie