Matěj Kratochvíl Alexander Knaifel: The Canterville Ghost4. 3. 2013

Alexander Knaifel: The Canterville Ghost

Brilliant Classics (www.brilliantclassics.com)

 

V Uzbekistánu narozený skladatel s rusko-židovskými kořeny Alexander Aronovič Knaifel (nar. 1943) sdílel od šedesátých let osudy s mnoha dalšími skladateli, jimž byla oficiální doktrína sovětského umění těsná. Podobně jako Gubajdulina, Denisov nebo Valentin Silvestrov byl pro vyšší místa příliš zaujat moderními kompozičními postupy a v roce 1979 se dokonce dostal na černou listinu šéfa Svazu sovětských skladatelů, Tichona Chrenikova, za nepovolenou účast na hudebních festivalech na Západě. Podobně jako Silvestrov nebo třeba Arvo Pärt pak v pozdějších letech Knaifel začal psát jinou hudbu, tichou, pomalou a dlouhou – dvouhodinové kompozice pro sedmnáct kontrabasů nebo několik desítek gongů – a stejně jako oni se dostal do hledáčku značky ECM a skrze ni k většímu okruhu posluchačů.

Pokud by ale někdo hledal jemné a zasněné tóny na aktuálním CD, byl by zklamán. Značka Brilliant Classics vytáhla totiž z archivu nahrávku nejúspěšnějšího Knaifelova díla z jeho rané fáze, operní zpracování povídky Oscara Wildea, kterou v češtině známe jako Strašidlo cantervillské. Operu Knaifel napsal v letech 1965–1966 a v původní verzi byla určena pro osmnáct sólistů. Větší úspěch však měla pozdější kratší verze pro pouhé dva sólisty, komorní orchestr a varhany, a právě tu najdeme na nahrávce. Jde o „lyrické scény podle Wildea“, v nichž vystupuje sir Simon de Canterville a Virginie Otisová, jediná členka americké rodiny, která má pro mrtvého Angličana pochopení. Konflikt starého anglického ducha a protivně moderní americké rodiny je zasazen do hudby, která má hodně společného se Šostakovičem, je divoká a dramatická, ovšem dokáže navodit i něžnou atmosféru. Štěkavé akordy odrážejí ironii, s níž se Wilde díval na stereotypy spojené s britskou a americkou mentalitou, zpívaná ruština tomu dodává nový rozměr, na který si po chvilce docela dobře zvykneme. Vyloženě tonální místa jsou promíchána s drsnějším zvukovým materiálem, hodně prostoru mají bicí (kromě tradičních nástrojů slyšíme spoustu plechů i dalších nezvyklých lomozidel), hudba je podřízena deklamaci textu a zpěv zůstává v operních mantinelech. Mezi tři zpívané obrazy jsou vloženy dvě instrumentální mezihry – jedna orchestrální, jedna varhanní. Z dnešního pohledu „normální“ hudba ale prozrazuje, že její mladý autor již disponoval bystrým uchem pro práci s orchestrem. Je také zajímavé, že se Knaifel v pozdějších letech pustil do hudby záměrně oddramatizované, když – jak je slyšet – mu hudební drama šlo tak dobře.

Nahrávka pochází již z roku 1990, orchestr moskevského divadla Forum na ní řídí Michail Jurowski, zpívají Stanislav Suleimanov a taťána Monogarová.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie