Petr Ferenc Co předcházelo poslednímu koncertu Ground-Zero8. 3. 2013

Dnes je tomu patnáct let, co se v Tokiu odehrál poslední koncert úderky Ground-Zero vedené skladatelem, improvizátorem, kytaristou, turntablistou a pánem samplerů Yoshihidem Otomem. Skupina se loučila ve dvanáctičlenné sestavě a na programu vystoupení byla kromě čtyřicetiminutové verze vrcholné skladby Consume Red i čtvrthodinová ukázka těkavé samplované elektroniky a stejně dlouhá instrumentální bouře dechů, tří saxofonů, zdvojených bicích, syntetizérů a mučených gramofonů připomínajících začátky skupiny, kdy výhradní autor repertoáru Otomo míchal japonsky virtuózní a zarytý noise rock, improvizaci, metal, hardcore a jazz. Zaznělo-li toho na koncertě víc než tyto tři skladby, nevím, dvaasedmdesátiminutové CD Last Concert, jeden ze dvou „post mortem“ vydaných živáků Ground-Zero každopádně víc položek neobsahuje. Druhé koncertní album, Live 1992+, skupinu v kontrastu k rozlučce formou syntézy dosažených inovací, zachycuje ještě před vydáním debutového alba a bez všech postmoderních konotací a průzkumů na poli plunderfonie a samplingu, zkrátka jako ulítlé kamikadze v duchu japrockové tradice a se „zvracečem“ Yamatakou Eye (Boredoms) za mikrofonem.

Eponymní debutové album Ground-Zero do značné míry těží z formátu hardcorových alb přetékajících množstvím několikavteřinových „sypaček“. Kratičké skladby pro řev, dechy, bigbítovou skupinu i týrané gramofony a gramodesky vytvářejí znepokojivý kaleidoskop – mozaiku zdánlivých fragmentů, v nichž se není čeho chytit a jež je nutné přijmout bez předsudků a berliček „kulturního rozhledu“.

Otomo Yoshihide v textu Listening tvrdí, že „ve chvíli, kdy člověk pozná, co určitý zvuk znamená, přestane jej slyšet jako zvuk: důraz se ze zvuku per se přesune k určitému významu“, a propaguje „bezmyšlenkové“ [absentminded] poslouchání, při němž je třeba „zablokovat nebo ovládat fungování softwaru, který v našich mozcích rozpoznává a klasifikuje hudbu a pokusit se přestat objevovat ve zvuku význam a v jeho uspořádání nějakou predeterminaci.“ Debut Ground-Zero tyto podmínky dokonale splňuje, zřejmou dramaturgii totiž nahrazuje hmatatelnou energií. Paul Hegarty o skupině ve své knize Noise/Music: A History právem píše, že „roztahuje rockový formát až k prasknutí a pak jede dál (a rockovou hudbu přitom nerozkládá, ale poskytuje jí účinnou vzpruhu).“

Na albu hostuje mimo jiné John Zorn, saxofonista, skladatel a hybatel newyorské downtown scény, který koncem osmdesátých let zahořel láskou k extrémnímu hudebnímu vyjadřování a se skupinou Naked City (v níž hráli Yamataka, Fred Frith, Joey Baron, Bill Frisell a Wayne Horvitz) se ocitl na podobné lodi jako Otomo s Ground-Zero. Nepřekvapí nás, že první majstrštyk Ground-Zero, album Null & Void, vyšel na Zornově Tzadiku v rámci řady New Japan.

Energie debutu je na Null & Void zachována, Otomo zde ale (možná jen zdánlivě) nevybízí k „bezmyšlenkovému“ poslechu, ale – ozbrojen biči minidisku, sampleru, laserového paprsku CD přehrávače, honí posluchače jak nadmutou kozu po všech hudebních a zvukových čertech. Zatímco gramofon používá jako víceméně bicí nástroj (viz ukázka z DVD Multiple Otomo Project) a nutí jej opakovaně páchat hi-fistickou obdobu harakiri, samply a cédéčka jsou v jeho rukou krystalicky, digitálně čistými stavebními kameny hudby, v níž se mísí stejné díly náhody, improvizace a kompozice. Skladby na Null & Void jsou delší, místy sólové, jindy velkokapelní, v některých účinkují „samplovaní hosté“. Novinkou je důraz na monumentální melodické linky dechových nástrojů a místy zappovsky poťouchlý feeling. Na tohle album se dá místy parádně tančit, jinde koláže samplů z hudebních nosičů a televizních pořadů vytvářejí bizarní kvazifilmové soundtracky. Kravál debutu zní jen v několika intermezzech.

Přepracovávání nalezeného materiálu v tvůrčí praxi Ground-Zero získávalo větší a větší význam. Album Revolutionary Pekinese Opera Ver.1.28 bylo hned dvojitou interpretací – předlohou není samotná čínská opera oslavující Mao Ce-tunga z roku 1960, ale její přepracování a přesamplování z dílny Heinera Goebbelse a Alfreda 23 Hartha (ze skupiny Cassiber) z roku 1984. „Skupina skládající se ze ‚skutečných‘ nástrojů, samplů z Otomových gramofonů a sampleru Sachiko M, hraje s, proti, pod a nad již existujícícmi vrstvami,“ píše Paul Hegarty v kapitole, jíž ve své knize věnuje střihu a plunderfonii. „Toto střídání pozic zvukových vrstev je důležité, neboť díky němu se album nestane soundtrackem k již existujícímu albu, ani jej neredukuje na ambient, nad nímž se rozvíjí další hra. Samplována jsou i jiná díla, mezi nimi Marclay a Steve Beresford, kteří vnášejí prvky tradice avantgardy a zvukových odkazů, a výsledné dílo Ground-Zero se nestává pouhým blahosklonným přepracováním materiálu považovaného nyní za kýč.“

Následující album, Consume Red, bylo prvním dílem trilogie zkoumající život a působnost toho, čemu Otomo říká sampling virus. Na albu se nachází jediná, téměř hodinová skladba založená na opakujícím se, pronikavém samplu korejského dvouplátkového dechového nástroje hojok rozeznívaného virtuózem a šamanem Kim Seok Chulem. Postupně se přidávající osmičlenná skupina tuto smyčku nakonec utopí ve svém zvuku. Album se dočkalo dvou pokračování. Conflagration obsahuje remixy původní skladby z dílny DJ Maa, postrockových experimentátorů Gastr Del Sol, Boba Ostertaga, japonského noise projektu Violent Onsen Geisha, hongkongského hybatele Dicksona Deea a tria Stock, Hausen & Walkman a leták s výzvou veřejnosti, která měl třetí díl trilogie, nazvaný Consummation, spoluutvářet svými remixy prvního a druhého dílu. Mezi uposlechnuvšími byli například Matmos a [multer].

Zatímco remixéři pilně remixovali, Otomo svou kapelu nasměroval směrem k coververzím a v roce 1997, ve stejném roce jako Consume Red, představil CD Ground-Zero Plays Standards sahající pro materiál do světa argentinského tanga, brazilské samby, rocku v opozici, Bertholda Brechta a Hannse Eislera, předčasně zesnulého japonského „Hendrixe saxofonu“ Kaoru Abeho a seriálových znělek Otomova dětství. Je tu ale i několika skutečných standardů. Takhle například „září Malý vůz.“

V roce 1998, kdy vyšla Consummation, podle Otoma nastal čas zkusit to zase jinak. V úvodu textu zmíněný Last Concert se rozpouští v několika minutách čistých sinusových vln z dílny Otomovy partnerky Sachiko M a jejího (neohrabaně a nepřesně řečeno) „vyprázdněného sampleru“. Schylovalo se k nové tvůrčí kapitole: rok po posledním koncertu Ground-Zero Otomo vydává album Cathode, jehož zvuková čistota a lineárnost jsou v příkrém kontrastu k barokní opulenci a exaltovanosti Ground-Zero. O další rok později přichází „básník ticha“ Toshimaru Nakamura s koncepcí a nahrávkou No-Input Mixing Board a přelom tisíciletí přinese slova redukcionismus a onkyo. Otomo se po nějakém čase stráveném sólovou a kolektivní improvizací vrátil k formátu kapely v sestavách New Jazz Quintet (Sextet, Ensemble, Orchestra…), stvořit monstrum řvoucí byť jen vzdáleně tak jako Ground-Zero se mu ale nepodařilo.

PS: Nemohu se ubránit pokušení ještě jednou nezapirátit: album Consume Red již roky patří do mé osobní Top 5 napříč všemi žánry a tady, na TyTroubo je, koukám, celé. Tak si ho poslechněte a kupte (poslech z kompu a mp3 vibrátorů zabíjí hudbu).

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie