Matěj Kratochvíl Teho Teardo & Blixa Bargeld: Still Smiling3. 6. 2013

Teho Teardo & Blixa Bargeld: Still Smiling

Specula Records (tehoteardo.com)

 

Co se stane, když se ve studiu sejde zpěvák industriální kapely s industriálně-rockovým kytaristou? Natočí album elegantně nostalgických písní se smyčcovým kvartetem. No dobrá, v první větě jsem si trochu zapřeháněl. Bargeld a jeho Einstürzende Neubauten se už před drahnou dobou propracovali od bušení do železa k jemnějším písňovým formám (ale do želez buší pořád) a Teho Teardo se od drhnutí  kytary v kapele Meathead přesunul k filmové hudbě (ale tu a tam si zahraje třeba Foetusem). Stejně je ale zajímavé sledovat proces proměny mladých divochů ve vyzrálé elegány.

Poprvé se spolu sešli v roce 2009 při práci na hudebně divadelním kuse Ingiuria, kde je na housle doprovázel také Alexander Balanescu. A Balanescu Quartet – obohacený ještě o jedny housle a violoncello – je také dominantním zdrojem zvuku na albu Still Smiling. Rozložené akordy, pravidelné rytmy, prostě arzenál způsobného písňového doprovodu, jenž je jen tu a tam obohacen o agresivnější škrábání strun. K tomu se připojují elektrické varhany, decentní kytara a tlumená rytmická stopa občas připomínající paletu Neubauten.

Blixa Bargeld se tu nepouští do žádných vokálních divočin, naopak se ukazuje jako příjemný zpěvák a místy se do toho opře jako trochu rašplovitý bratranec Franka Sinatry – třeba v coververzi písně Alone With the Moon, kterou si vypůjčili od The Tiger Lillies a kterou z kvílivého originálu posunuli do temnější polohy. Kromě angličtiny a němčiny se tu zpívá také v italštině a hned v textu úvodní Mi Scusi se zaobírá problémem jazyka a (ne)porozumění („Ve škole jsem se  učil latinu / umím se líbat v cizím jazyce…). Témata textů jsou rozložena od osobních zamyšlení („Možná tentokrát přechytračím svou minulost / zahodím čísla, klíče a všechny karty…, Quiet Life) přes poetické vize zlodějů barevných kovů („Dvanáctimetrové železné mosty odmontované ze soklů a pěkně srovnané, saxofony a prolézačky z dětských hřišť / Čeho je teď dostatek, to bude zítra vzácné…“, Buntmetaldiebe). Ve finální Defenestrazioni si rýpne do novinářů a jejich hloupých otázek („Vrátíte se někdy k Nickovi?“).


Ve srovnání s albem Mimikry (2010), na němž Bargeldův hlas elektronikou doplnil Alva Noto, je Still Smiling mnohem jednodušší a nepouští se do formálních či zvukových experimentů. Na druhou stranu v něm oba autoři prokázali talent napsat dvanáct písní, z nichž má každá výrazný nápad a nesplývají navzdory tomu, že se všechny drží v pomalém až středním tempu a spojuje je zvuk smyčcového kvarteta. Těžko říci, jestli by v podobném ladění mohli dát dohromady další podobné album stejné kvality, ale na Still Smiling se jim podařilo ve vysoké míře koncentrovat neotřelou eleganci.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie