Z.K. Slabý Meinrad Kneer / Albert van Veenendaal: The Munderkingen Sessions (part 1); Albert van Veenendaal / Meinrad Kneer / Yonga Sun: Predictable Point of Impact22. 7. 2013

Meinrad Kneer / Albert van Veenendaal: The Munderkingen Sessions (part 1)

Albert van Veenendaal / Meinrad Kneer / Yonga Sun: Predictable Point of Impact

Evil Rabbit Records (www.evilrabbitrecords.eu)  

 

Nedávno jme měli příležitost sledovat spolupráci kontrabasisty Meinrada Kneera s enfant terriblem houslí Jonem Rosem. Neuškodí snad tedy, když si do zorného úhlu vezmeme dvě jeho další spolupráce, především tu v duu s pianistou Albertem van Veenendaalem, pojmenovanou The Munderkingen Sessions a označenou jako část první. Je to osmnáct komorně zajjazlých miniatur, z valné části improvizací s převahou názvů Klangwelt 1 – 3 + Miniklangwelt a Nature morte 1 – 4. Celým albem probíhá ustavičná shodně-dohodová oponentura obou hudebníků, kdy basa tu rozhoukaně mámí, tu zase troufale odsekává se zazoufalým dozníváním tónů a piano k tomu doplnivě rozvažuje i si zaperlí, ale ty přístupy se proměňují třeba v nokturní náladovost (Gazz), kdy si zahloubaná basa vynutí jakousi mučivou odemykavostí větší díl pozornosti, ale van Veenendaal nastolí zvukovou sečnost, po níž vypučí nové trsy tónů a vyhlíží to, jako když hodíš kámen do vody a kolem pádu se rozšiřují (tentokrát zvukové) kruhy. Nebo preparovaný klavír s provnitřňující pérovostí odtažitě vroucní a basa mu k tomu perkusuje (Nature morte 1). Těch zvratů je tu víc, proto pouze namátkově: oba hráči jsou střídavě vrtošivě záskoční, uvážlivě vyčkávající a dešifrující zakódovanost skladby (Verzagt), pronoří se do poletivé smrtelnostní ódičky a zakvaltují do zaklekánění (Fliegentod), zabzučivě či utrhovačně moritátují, jsou prchle udeřiví i zavirválovaní, což se promění v úponkovité náměsíčnění či profackovanou zahlcenost, zmatovělé šibřinkování, výbrusné zesochařování, roztrušované rozumbradování a nakonec v odhalivé vysvlékání ze zvolených motivů. Prostě řečeno: osmnáctkrát se Kneer a van Veenendaal po nizozemsku vysvléknou z kůže, aby se/nás vytočili a prodrali se do jiné zvukově vytížené anabázičky.

Tito dva odkrývači zvukových stezek se nemíní opakovat ani v deseti obsažnějších kompozicích alba Predictable Point of Impact, k němuž si přizvali bubeníka Yongu Suna, který nejen za asistence bicích, ale i „drobných věciček“ obstarává rytmickou rozskočnost. Hned v Happy Hour si přes zvonkově odbíjivý klavír, odpalestrovávaný kopytnickými bicími a basou, která se vlíná mezi ně, záhy uvědomíme, že z rozšťastněné monolitnosti záhy vystrkují růžky rozmelodizovávající odbočky a že štěstí rozhodně není muška jenom zlatá, nýbrž perná záležitost. Také Posthume verleumdung nabídne nadlehčeně rozhýbané rozehrávky, které však zajdou na úbytě, protože se zadurděně zatvrdí a uhnou na zvukové planýrování se skluzem do tanečního extempore. Tak bychom mohli pokračovat líčením dalších přemetů, kdy preparovaný klavír nasadí jinou dimenzi a jeho víření, až pitvoření se vcukuletu podřídí basa a bicí přitleskávají, jeden nástroj si podmaňuje druhý, přešlapování se mění v poklus, sprint, běh.V některých číslech je trojice přilnavě sdělná, tryskavě odbojná i průzkumnicky dedukující s vůdčím pianem, roubeným basou, jindy kontrabas očividně vyvolává atmosféru a klavír líčí příběh, nenásilně vydražďovaný bicími. Příkladem epičnosti je zejména Wolf hund, bazírující na inspiraci z Vojny a míru Lva Nikolajeviče Tolstého a pochmurně odhalující byť zkratkovité ztvárnění příběhu knihy se stupňující se kompoziční kulminací. V odlehčujícím Lonely weekendu vyciťujeme nezadržitelnou osamělost, kterou za asistence vbíjivě nadupaných bicích objasňuje klavir, zatímco titulní skladba po ohromujícím vstupu nabídne vykoumanou vnitřní dramatičnost, plnou průkazné zvukové obrazivosti a hybatelnosti, do které nás vtahuje trojhlas nástrojů. Naopak závěrečná Papperlapapp, věnovaná památce Velimira Chlebnikova, je ve své netragizovaně rozhřešující trauričnosti poetická, což zejména basa odkrývá a monumentalizuje a bicí proklepávají. Opět: jsme svědky desatera různých přístupů k (tentokrát) vyhraněným tématům a nemíním licitovat, kterému dát přednost. Myslím, že zejména Kneer (čímž nemíním snižovat výkon jeho kolegů) ovládá umění průzkumnicky evokovat téma, vycítit prekérnost námětu i vybruslit ze zauzlovaného děje. Je sdělný, varovný, prozíravý, vzývavý i vyzývavý. Vytváří spojnice mezi svými spoluhráči. Myslím, že se vyplatí jeho dráhu i nadále pozorně sledovat.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie

Slyš zdarma: Death Threat - Blood Rain EP