Matěj Kratochvíl Terry Riley / Ars Nova Copenhagen / Percurama Percussion Ensemble: In C1. 5. 2007

Dacapo (www.dacapo-records.dk)

 

Skladba In C Terryho Riley znamenala v roce 1964 začátek vítězného tažení amerického minimalismu, respektive jeho větve posedlé rytmickým pulzem a opakováním krátkých melodických formulí (k tomu více na s. 24). Princip je prostý: je dáno třiapadesát krátkých motivků, které interpreti postupně přehrávají, a na každém z nich záleží, kolik opakování kterému motivu věnuje. Skladba končí, až poslední hráč dohraje poslední motiv. Při každém provedení tak vzniká nový polyfonní propletenec, hnaný kupředu pravidelně vyťukávaným tónem c. Protože je skladba určena ansámblu libovolného složení a různé velikosti, dostalo se mu za těch více než čtyřicet let pěkné řádky zvukových kabátů. Vedle víceméně tradičních „novohudebních“ ansámblových interpretací je ke slyšení verze bigbandová (L’Infonie), rocková (The Styrenes) nebo nahrávka s čínskými tradičními nástroji (Shanghai Film Orchestra). V některých verzích se objevují také lidské hlasy, ovšem nahrávka na dánské značce Dacapo se liší tím, že na ní zpěv výrazně dominuje.

Sbor Ars Nova Copenhagen dokazuje, že interpreti školení na hudbě renesanční a starší mají k hudbě soudobé často lepší vztah než mistři pěvci odkojení klasicismem a romantismem. Vedle renesanční polyfonie se toto těleso věnuje již od roku 1979 interpretaci hudby posledních několika dekád a spolu s řádkou dánských autorů má na kontě nahrávky Johna Cage, Toru Takemitsu a Arva Pärta. Nahrávku diriguje Paul Hillier, známý jako vedoucí podobně orientovaných Theatre of Voices, zakladatel Hilliard Ensemble a rovněž autor knih o Stevu Reichovi a Arvu Pärtovi. Hlasy sboru doplňuje soubor bicích nástrojů Percurama ve složení osm marimb a jeden vibrafon.

V poznámkách ke skladbě se Riley zmiňuje, že ač není dán požadovaný počet interpretů, lépe zní In C ve více lidech. Zahušťuje se tak síť hlasů a vzniká pestřejší paleta, z níž ucho posluchače „vyzobává“ zajímavé kombinace. Hillier a jeho svěřenci jdou tak trochu proti záměru skladatele. Hmota hudby je tu průzračná až k tichu a nechává vyniknout střety jednotlivých hlasů. Místo šlapajícího rytmu jsou zvýrazněny polyfonické kvality a americká šedesátá léta se tak trochu sbližují s evropským patnáctým stoletím. Výsledek přitom neztrácí nic ze svého účinku na posluchače. Riley takty svého jednostránkového opusu seřadil tak, aby skladba měla (alespoň latentně) jistý dramatický vývoj s gradacemi a ztišeními, s místy, kde pravděpodobně zazní disonance, a jinými, kde budou harmonie klidné. V přehledném podání dánského sboru tyto možnosti vylézají na povrch zřetelněji, čímž je tak trochu paradoxně popřen jeden často uváděný znak hudebního minimalismu – právě jeho nedramatičnost. Není to rozhodně na škodu, naopak to dokazuje, že styl, jehož plodné dny se zdály být již dávno sečteny, zanechává dědictví, které dokáže překvapit, pokud se zajímavě uchopí.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!