Matěj Kratochvíl Jon Gibson: The Dance21. 10. 2013

Jon Gibson: The Dance

Orange Mountain Music (www.orangemountainmusic.com)

 

Jako saxofonistu a flétnistu jsme Jona Gibsona mohli vidět letos v létě, kdy v Ostravě vystoupil v ansámblu Philipa Glasse. Jejich spolupráce se táhne léta a vedle ní se Gibson zapletl i s dalšími minimalisty, jakož i se skladateli jiných vyznání – Stevem Reichem, Terrym Rileym, Frederikem Rzewskim, Arthurem Russellem. Se svou vlastní hudbou se Gibson šíří docela skromně: jedno album vydal v roce 2006, před tím jedno v devadesátých a jedno v sedmdesátých letech. Teď do jeho diskografie přibyla položka kompilující několik kusů vzniklých původně jako hudební doprovod k tanečním představením. V něčem bychom mohli Gibsonovu hudbu také popsat jako minimalistickou, ale s Glassovou rytmickou urputností moc společného nemá. Gibson sám popisuje svůj přístup stručně jako intuitivní míchání instrumentálních partů s „nalezenými zvuky“, popsat by se také dal jako „příjemné bloudění odnikud nikam“. Z terénních nahrávek, trochy elektroniky nebo perkusí se vypěstuje les a saxofon či flétna se v něm zvolna procházejí po liniích jednoduchých melodií. Občas se hlasy zmnoží, ale ani tím nedojde k dramatickému vyhrocení, jen si hlasy prostě trochu popovídají a pak zase zmizí. V lese můžeme slyšet štěkání psů, žáby, chrastění dřevíček i pravidelný puls syntezátoru, jenž občas přešlápne z noty na notu. Úvodní Stalling Into Elation má díky syntetickému ostinátnímu basu trochu temnější atmosféru, Three Lives and Something dominují perkusivní zvuky, saxofonové sólo v Extensions II je dobarvované dozvukem, během Down the Road se neustále přesýpá „dešťová tyč“. Jinak jsou si tyto čtyři skladby v mnohém podobné, především atmosférou balancující na hraně meditační kulisy, od níž je dělí charakter Gibsonových bludných melodií, které prostě nejsou kýčovité a které vzbuzují dojem, že jejich autorovi bylo jedno, jestli ho někdo bude poslouchat – prostě si preludoval sám pro sebe.

Nahrávku doplňují dva kontrastní kousky: Song 3 složil Gibson již v roce 1976 a sopránový saxofon tu stojí zcela sám, poháněn cirkulárním dechem, tedy technikou umožňující nekonečně dlouhé držení tónu. Gibson odkazuje k inspiraci skotskými dudáky a jejich táhlými melodiemi – krátké melodické fragmenty ve volném tempu opakuje, obměňuje a dobarvuje rozlaďováním. Po zvukově bohatých předchozích skladbách působí sólový saxofon, jako když z přítmí lesa vyjdete na přímé slunce. Závěrečná miniatura Whistles and Dogs je rekonstrukcí atmosféry jakési mexické vesnice – psi štěkají až nepříjemně blízko a do nich se mísí klouzavé píšťaly.

Gibsonova hudba v sobě má něco osobního, jako by to byl soukromý deníček, z nějž autor ani nemá potřebu něco zveřejňovat, jen tu a tam dá veřejnosti přečíst pár stránek. Pročítat ho celý by možná nebylo tak zajímavé, tento výběr má docela silné kouzlo.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie