Matěj Kratochvíl Uri Caine: Ensemble Plays Mozart1. 1. 2007

(Winter & Winter)

(2HP)

 

I ty, Uri Caine?, napadne člověka, když zjistí, že skladatel a klavírista známý svými dekonstrukcemi Gustava Mahlera, Richarda Wagnera nebo Johanna Sebastiana Bacha vydává desku toho, jemuž jeho Pražané rozumí, v roce, kdy je Mozarta všude ještě více než obvykle. Nebylo by lepší k mozartovskému roku přispět předělávkami Salieriho? Ale budiž. Již loni v květnu měl v Los Angeles premiéru Cainův Koncert pro dva klavíry a orchestr, který se snažil najít spojnici mezi světem klasicismu a jazzu; skladba byla vložena mezi dva koncerty Mozartovy. Nová deska, která byla natočena živě v Amsterdamu, je logickým pokračováním. Nabízí se různé paralely k analyzování: Mozart byl ve své době znám jako výtečný improvizátor, který by se možná podobnému přepracování svých skladeb ani nebránil. Propojování tzv. vysoké a nízké kultury tehdy bylo rovněž běžné  lidové tance se stávaly součástí symfonií.

Caine si vybral z Mozartova katalogu především známé kusy. Instrumentální varianty árií z Dona Giovanniho a Kouzelné flétny (ano, i Královna noci zde zuří), části ze Symfonií č. 40 a 41 nebo Rondo a` la Turca ze Sonáty A dur. Jakousi kostrou nahrávky se stala Klavírní sonáta C dur, jejíž tři věty tvoří začátek, střed a konec desky. A patří také k tomu nejlepšímu materiálu na ní. Caine se v ní představuje sám a dokazuje, jak si umí se svým nástrojem pohrát. Plynule přechází od čistého Mozarta přes ragtime až k polyrytmickým zběsilostem, v nichž slyšíme experimenty Conlona Nancarrowa (každá ruka hraje jinou rychlostí, což se na poslech zdá technicky nemožné). Ze zbytku desky je ale až příliš cítit rutina špičkových hudebníků. Předělávání Mozarta do jiného hudebního jazyka je zdánlivě snadné, ale je třeba tomu dodat cosi navíc (a od Uriho Caina jsme byli zvyklí brát to skoro jako automatickou věc). Skupina skvělých hráčů (Joyce Hammann  housle, Chris Speed  klarinet, Ralph Alessi  trubka, Nguye^n Le^  kytara, Drew Gress  basa, Jim Black  bicí a DJ Olive  gramofony) jamuje na známá témata, ale nedostavuje se pointa. Naopak, místy vše sklouzává až k jazzovému mainstreamu. To, co nadchlo v případě Mahlera, zde najednou nemá takovou sílu. Ve srovnání s předchozími počiny tu v tomto směru také chybí aranžérský vtip. V zasněných meditacích nad Schumannem, Beethovenových Diabelliho variacích jen se smyčcovým orchestrem nebo naopak Bachových Golbergovských variacích s mnohožánrovým zástupem muzikantů nastavil Caine laťku vysoko.

Pro člověka, který není zmlsaný jeho předchozími alby, může být to mozartovské dobrým vstupem do krajiny Uriho Caina. A až pozná ta ostatní, bude alespoň příjemně překvapen.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!