Jan Hocek Ann Southam: 518. 11. 2013

Ann Southam: 5

Canadian Music Centre (www.musiccentre.ca)

 

 Když 25.listopadu roku 2010 zemřela náhle (ve věku 73 let) kanadská skladatelka Ann Southam, zanechala Nadaci kanadských žen a Asociaci kanadských skladatelek, kterou v roce 1980 sama zakládala, 14 milionů dolarů. Její kmenová interpretka, klavíristka Eve Egoyan, nalezla pak v její pozůstalosti mnoho dosud neznámých klavírních kompozic, z nichž sestavila a nahrála dvě alba (v pořadí čtvrté a páté se Southamovými skladbami pro sólové piano v její interpretaci): „Returnings“ (2011) a „5“ (2013), jež vydalo CMC (Canadian Music Centre). Když jsem se Eve ptal, zda soudobá hudba v Kanadě tolik vynáší, zasmála se a ujistila mne, že takového majetku dosáhla jen díky dědictví, nikoli hudbou. Ale ten fakt, že byla dostatečně celý život hmotně zajištěna, jí pomohl se prosadit v (až šovinisticky) mužském světě soudobé hudby, a to dokonce i na poli experimentálně elektronické.

 Ann Southam se narodila ve Winnipegu, ale téměř celý život strávila v Torontu. Hudební studia ukončila již v roce 1960 a v brzké době se etablovala jako skladatelka scénické a baletní hudby. Působila taktéž jako instruktorka v oboru elektronické hudby na Královské hudební konzervatoři v Torontu, proto do roku 1990 byla větší část její skladatelské práce ve formě elektroakustické hudby, a to na magnetofonových páscích. V osmdesátých letech do sebe taktéž nasávala americké minimalisty, především Terryho Rileyho a Stevea Reicha, a minimalismus poté dosti podstatnou měrou ovlivnil i její tvorbu pro akustické nástroje, zvláště pak klavír, po roce 1990. Nikoli však ve smyslu repetice rytmických či tónových mikrostruktur, ale v práci s každým tónem a akordem, které měl interpret jakoby „odstřelovat“ od kláves. Ann Southam pro klavír psala lyrické atonální kusy, přičemž lyrismus byl tím podstatným stavebním kamenem, jemuž se podřizovalo vše. Postupem času čím dál více spojovala dvanáctitónovou soustavu s tradičními kompozičními postupy. Zde se projevuje vliv předchozích zkušeností z tvorby elektronické hudby – zvuk se v podobě tónů a akordů točí v kruhu, přičemž ticho mezi jednotlivými zvukovými sekvencemi slouží jako další zvukomalebný element. Navíc byla tato tvůrkyně v čele generace, která hluboce a jednou provždy změnila sociální aspekty v kanadské hudbě. Mimo jiné poukázala na fyzickou stránku hudební interpretace, čili na úzkou souvislost mezi hrou na klavír a vlastně již archetypálními formami ženské ruční práce (jako např. tkaním), jež vyžadují čas a trpělivost, a při svém neustálém opakování tak udržují život a dodávají mu smysl. Proto vyžadovala jako ideálního interpreta své klavírní hudby ženu.

A takovou interpretku nalezla v Eve Egoyan. Pokud je někomu toto jméno jaksi povědomé, tak asi díky jejímu bratrovi Atomovi, filmovému režisérovi arménského původu (např. film „Ararat“, nominovaný v roce 2002 na Oscara). Eve Egoyan natočila již devět alb (se skladbami Rudolfa Komorouse, Jamese Tenneyho, Alvina Currana, Michaela Finnissyho, Jo Kondo či Erica Satieho), z toho pět CD patří Ann Southam. Např. „Simple Lines Of Enquiry“ z roku 2009 bylo vyhlášeno některými kritiky Albem roku (v kategorii vážné hudby) i ve Spojených státech. Eve také vystudovala vizuální umění, takže si obaly mnohdy navrhuje ona sama.

 Zbrusu nové album, označené tentokrát pouze lakonickou číslovkou „5“, navazuje svým zvukem a náladou na to předchozí, to jest především na kompozice Returnings I. a Returnings II.: A Meditation. Pozoruhodné na jejím novém albu je, že všechny skladby byly objeveny klavíristkou až po skladatelčině smrti, mnohé nebyly ani datovány, dokonce jim chyběl titul, ale všechny byly dedikovány Eve Egoyan. Takže hudba byla pro interpretku navýsost osobní a bezesporu emotivní záležitostí a musela se s tím vyrovnat. Zhostila se této úlohy na výtečnou. Ve slavném studiu Glenna Goulda během jediného dne natočila všech pět kusů v celkové stopáži bezmála 76 minut a ani na vteřinu nepolevila ve svém soustředění, a udržela tak lyrickou expresivitu a emocionalitu na nejvyšším možném vrcholu. V úvodní kompozici Returnings II. In B flat dokáže z řady dvanácti tónů v celé šíři klaviatury vydolovat předepsanou „bolavou lyriku smutku“, v Returnings In A flat v akordově harmonickém toku s vnitřními i vnějšími durovými hlasy vytváří zase dojem plasticity a neobyčejné sugesce. Ve zbylých třech nepojmenovaných skladbách střídá mimořádně klidné, meditativní plochy o pouhé jediné akordické harmonií s vícevrstvými akordickými opakováními, jež postupně zahušťuje až v mysteriózní zvukové magma. Společným jmenovatelem všech kompozic je smutek. Ale nikoli smutek, který posluchače vydírá, rozdírá, sráží. Jde spíše o nostalgii, o blízkost smrti, (ne)konečnost všeho pozemského, i lásky a přátelství.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie