Jan Hocek Nuno Pinto: Clarinete Solo; Clarinet & Electronics25. 11. 2013

Nuno Pinto: Clarinete Solo

Nuno Pinto: Clarinet & Electronics

Miso Records (http://misomusic.com)

 

Kolik toho víme o soudobé hudbě v takové zemi, jako je např. Portugalsko? V zemi, o níž známe většinou jen to, co nám předestřel Němec Wim Wenders v Lisabonském příběhu, takže nám není neznám soubor Madredeus a leckdo z nás ví, že když má Portugalsko chuť plakat, tak zpívá a hraje fado. Ale co tzv. vážná hudba? Např. skladatel José Vianna da Motta? Současník našeho Leoše Janáčka či Josefa Suka a Vítězslava Nováka?

Portugalsko samo se od počátku 30. let především hudebně odstřihlo od zbytku Evropy a tato izolace trvala až do 60. let. Zatímco zbytek světa prožíval v hudbě jednu avantgardní bouři za druhou, Portugalsko se probudilo až v letech sedmdesátých. Impulsem se stalo úsilí nové generace hudebních skladatelů, kteří se začali věnovat především experimentální komorní hudbě. Podobný hlad po nové hudbě cítili také interpreti, takže mnohé kompozice vznikaly v úzké spolupráci skladatele a interpreta. A tento trend je v Portugalsku dosud určující.

Dokladem toho budiž klarinetista Nuno Pinto a jeho prozatím poslední dvě alba: Clarinete SoloClarinet & Electronics. Jde o alba, sestavená ze současných prací portugalských skladatelů, jež vznikaly většinou přímo pro interpreta, a tudíž ve spolupráci s ním, neboť jen tak lze využít naplno potenciálu sólového nástroje. A Pintův klarinet je doslova nevyčerpatelným rezervoárem stavebních prvků pro jakoukoliv hudební stavbu. Až – řekněme – transcedentální hráčská a kompoziční virtuozita zní v tomto případě navýsost přirozeně, protože působí snadným dojmem, navzdory kompletnímu technickému mistrovství. Bližším vztahem mezi tvůrcem a hráčem získává hudba zároveň na jedinečné dynamice, shodné s přirozenou dynamikou lidského života. Podobně, jako tomu je v našich luzích a hájích v případě např. Kamila Doležala a jeho interpretací sólových klarinetových skladeb Petera Grahama, Marka Kopelenta či Petra Pokorného.

Nuno Pinto studoval hru na klarinet mimo jiné u Alaina Damiense ve Francii, absolvoval mistrovské kurzy u dalších velkých hráčů (Robert Fontaine, Howard Clug, Alois Brandhofer). Sám je nyní profesorem na Vysoké škole múzických umění v Portu. Založil soubor Clarinetes Ad Libitum a je členem souborů Camerata Senza Misura, Orchestr Utopica a Sond´Ar-Te Electric Ensemble. Znamenitým způsobem interpretuje třeba Roberta Schumanna (společně s klavíristkou Elsou Silva) a nebojí se vstoupit ani do jazzových vod – hostuje na albu kytaristy Kurta Rosenwinkela Our Secret World (2010).

První z alb, Clarinete Solo, natočil Nuno Pinto v létě roku 2008. Zní na něm deset skladeb devíti současných portugalských skladatelů několika generací, z nichž více jak polovinu tvoří (na zvukových nosičích) světové premiéry a byly dedikovány přímo Pintovi: Integrais II. (1993) – Joăo Pedro Oliveira, Intensités (2006) – Ricardo Ribeiro, On The Edge (2008) a Tři kusy pro klarinet solo (2006) – Sérgio Azevedo, Upon A Ground I. (1987) – Vergílio Melo, Ncáăncőua (1995) – Căndido Lima. Album pak doplňují ještě Langará (1992) – Alexandre Delgado, Colibri (1989) – Paulo Brandâo, Divertimento (1987) – Clotilde Rosa a Tři fragmenty (1994) – António Pinho Vargas.

Na toto čistě akustické album navazuje (a dokonce dvě kompozice jsou použity znovu) CD Clarinet & Electronics, vydané na labelu Miso Records, specializujícím se na experimentální elektronickou hudbu. Podtitul zní „Portuguese Music By The Sond´Ar-te Electric Ensemble Soloists“. Sólisty tohoto souboru jsou myšleni samotní skladatelé a zároveň interpreti elektronické složky, samozřejmě stěžejním sólistou zůstává Nuno Pinto se svým klarinetem. Sond´Ar-te Electric Ensemble vystoupili poprvé v roce 2007 a kromě klarinetu spojují s elektronikou programově také další klasické nástroje, a to flétnu, housle, violoncello a klavír. Kromě své domoviny vystupují často na festivalech nejen v Evropě, ale také např.v Soulu a Tokiu.

Prvním pokusem fúze klarinetu a elektroniky byla kompozice Williama O. Smithe, Duo pro klarinet a magnetofonový pás z roku 1960. Dnes tvůrci dávají přednost tzv. živé elektronice, to jest vytváření této složky přímo ve studiu či na pódiu, a to zároveň nejen odděleně od sólového akustického nástroje, ale také bezprostředně s ním, a navíc čím dál více prostřednictvím tohoto nástroje, čili elektronickým opracováváním jím vytvořeného akustického zvuku. A klarinet se jeví být vhodným nástrojem pro tento tvůrčí proces pro svoji tónovou, výrazovou a dynamickou flexibilitu, agilitu a rozsah, s nimiž dokáže nejen rovnocenně konkurovat elektronickým zvukům, ale je pro ně také vhodným zdrojem a extrémní protipóly (akustické versus elektronické zvuky) dokáže udržet v rovnováze, přičemž ale vynikne ať už konflikt a kontrast mezi různými zvukovými poli, tak i kontinuita. Pinto zde dokazuje v plné míře výjimečné interpretační mistrovství, své party provádí s neochvějnou jistotou a zručností a jeho umění právě ve spojení s elektronikou získává ještě průkazněji na jedinečné umělecké přesvědčivosti. Uchopení takových kompozic vyžaduje nutnost vzájemného dialogu, neustálého tvůrčího proudění mezi klarinetem a elektronickými zdroji, kontroly proudu času, dynamiky a barvy zvuku, aby všechny proudy dosáhly konzistence jediného hudebního toku. Navíc kvalita záznamu obou složek je vynikající, neboť zachovává právě onu rovnováhu a všechny barvy.

Album otevírá skladba No Oculto Profuso, již roku 2009 napsal (a Pintovi dedikoval) Miguel Azguime. Klarinet zde vytváří polyrytmické figury, přičemž dochází k postupnému společnému vrstvení s elektronikou, aniž by však oba tvůrci potlačili kontrast mezi paralelními vrstvami. Jeden z nejzkušenějších portugalských skladatelů elektroakustické hudby Joâo Pedro Oliveira se zde prezentuje kompozicí Time Spell z roku 2004. Tento tvůrce ostře kritizuje tzv. technologický fetiš jako jeden z hlavních problémů elektronické hudby. Zde se tomu vyhýbá důsledným pohybem akustických gest, i těch nejdrobnějších, a ty synchronizuje či záměrně nesynchronizuje s elektronickými zvuky v rozšířeném rozsahu interakcí (zrychlení/zpomalení, rezonance/rozpady). Skladba Intensités Ricarda Ribeira zazněla již na akustickém albu Clarinete Solo a i zde nejen svou délkou (6 minut) působí nejkompaktněji. Klarinetové trylky a vysoké témbry zůstaly zachovány a nejsou překryty elektronickými zvuky, melodičnost s důrazem na klarinetové barvy zde ještě více vynikají. Tanečnějším charakterem zaujme kus jménem Limiar, jenž zkomponoval roku 2004 Carlos Caires. Původně byl určen skutečně k experimentálním tanečním kreacím, proto je místy jasně oddělena akustická vrstva od té elektronické, která je tak výrazně rytmická. Užit je i zvuk kovových trubek a drobných skleněných předmětů. Zato sedmnáctiminutová skladba, známá již také z předchozího Pintova solo alba, Ncáăncőua Cândida Limy, je skutečným „holdem imaginárním hlasům, času a životnímu prostředí paleolitických lidí“ (název je význačnou  archeologickou lokalitou) a zároveň hudebním ztvárněním výroku Williama Faulknera „minulost není minulostí.“ Struktura napodobuje kánon a v elektroakustickém toku se vytváří úžasné spektrální napětí. Závěrečná kompozice Vergília Melo Upon a Ground II. (2001) navazuje na první část z akustického  alba. Jde o homogenní skladbu, jejíž elektronická část vychází z transformace předem nahraných klarinetových fragmentů. Vznikají místy kovově znějící syntetické zvuky, které však postupem času houstnoucí akustické klarinetové předivo překryje v homogenní tónové magma...

Nuno Pinto natočil dvě alba, která slouží jako nezvratný důkaz o vitalitě současné experimentální hudební scény v Portugalsku.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie