Jan Hocek Oscar Bianchi: Oscar Bianchi 30. 12. 2013

Oscar Bianchi: Oscar Bianchi

Universal – Musiques Suisses (www.musiques-suisses.ch)

 

V edici Grammont Portrait značky Musiques Suisses (jenž patří pod vydavatelství Universal) vychází albový portrét jednoho z nejoriginálnějších soudobých evropských skladatelů generace třicátníků – Oscara Bianchiho.

Tento švýcarský skladatel se narodil v roce 1975 v italském Miláně. Udržuje si stále dvojí občanství, italské a švýcarské, nyní však žije v New Yorku, kde vyučuje kompozici na Columbijské univerzitě. Po studiu v Itálii, kde mu byl třeba v oboru elektronické hudby učitelem Riccardo Sinigaglia, dokončil studia elektroakustické hudby v Paříži, ve slovutném centru IRCAM, absolvoval také mistrovské kompoziční kurzy na Columbijské univerzitě u průkopníka spektrální hudby Tristana Muraila. Už jako pedagog působil pak v Berlíně a ve Varšavě.

CD, trvající něco přes sedmdesát minut, naplno dokládá Bianchiho výjimečnost – cit pro dramatické gesto, husté textury hudební masy, bujnou fantazii, budování napětí, vitalitu pulsujících rytmů, objevná frázování, nové způsoby zdobení a umnou práci s oběma póly – s tichem i tónovou erupcí. Album je skutečně profilové, jsou na něm ukázky z celého jeho kompozičního záběru – od skladeb pro velký orchestr, přes komorní, vokální a elektroakustickou hudbu, až po sólový nástroj – a v těch nejlepších interpretačních provedeních.

Anahata Concerto je jedenadvacetiminutová kompozice pro velký orchestr z roku 2008. Zde v podání souboru Klangforum Wien, který diriguje Enno Poppe. Anahata je pojmenování čtvrté primární čakry, nositelky klidu (ale také prázdnoty násilí), v hudební řeči znamená zvuk nebeské říše. Jde o nebývale efektní skladbu, v níž skladatel pracuje s hudební matérií v celé její dynamické i barevné šíři, od propastného ticha, přes téměř spektrální plochy, až po drtivý puls a brutální poryvy, přičemž celý tok postupně mohutní, sílí, houstne novými a novými, neustále se rozšiřujícími kombinacemi nástrojů, včetně arzenálu bicích nástrojů, takže spodní proud, zahuštěný dokonce i akordeonem, nabývá s jeho zlomenými beaty a drony až elektronického dojmu.

Crepuscolo (Soumrak), skladba pro Paetzoldovu kontrabasovou flétnu a elektroniku, kterou Bianchi napsal v roce 2004, získala švédskou cenu NUTIDA pro nejlepší soudobou kompozici. Plně využívá zvuku (a to i perkusivního) tohoto poněkud bizarního nástroje (na nějž hraje Anna Petrini), umocněného jeho elektronickou modifikací, která rozšiřuje nejen zvukové barvy, ale také tvoří další vrstvy hudebního toku, a to nejen horizontálně, ale také vertikálně. Jde o jedenáct minut velmi hravé, rozverné hudby, jež ve svých zvukových průnicích evokuje přirozenou přírodní scenérii.

Primordia Rerum (Původ věcí) pro soprán a pět instrumentů (2003) trvá bezmála 9 a půl minuty a je to jedno z Bianchiho děl, zhudebňujících část Lucretiova textu De Rerum Natura. Zpěvačka (Emily Elias) ze sebe vyráží zprvu jen slabiky, posléze jakési infantilní popěvky, které však v kontrastu s vypjatou hudbou (Nieuw Ensemble s Lucasem Wisem) zneklidňují. Postupně se vokální part jaksi „kultivuje“, a to až k názvuku starobylé duchovní monofonie.

Zaffiro (Safír) z roku 2005, téměř jedenáctiminutová skladba pro basovou flétnu (Vera Fisher), barytonsaxofon (Rico Gubler), violu (Patrick Jüdt) a kytaru (Mats Scheidegger), představuje tu nejreprezentativnější ukázku Bianchiho komorní hudby. Nástrojová kombinace skýtá neotřele barevné souzvuky, čehož skladatel využívá zprvu v táhlých, neagresivních, niterných, témbrových plochách, respektive vlnách, které se zdvíhají z ticha. Zatímco ticha ubývá, tato vzedmutí jsou čím dál agresivnější, hlavně díky robustnosti barytonsaxofonu a fyzickému pojetí hry na všechny nástroje. Mezi dvojicemi dechových a strunných nástrojů vzniká husté napětí, které se střídavě mění v dialogy, souboje a bitvy, občas dochází ke kratičkým smíření v podobě meditativního souzvuku. Ten se však postupem času prodlužuje a činí tak hudební tok harmoničtějším až k závěrečnému ztišení.

Z rozměrné (více než půlhodinové) kantáty pro vokální a instrumentální ansámbl, koncertantní trio a elektroniku z roku 2007 Matra byla na CD zařazena desetiminutová čtvrtá část. Tato verze je ze studiového alba s touto kompozicí, jež vyšlo v roce 2010 na belgickém labelu Cypres Records v interpretaci Neue Vocalsolisten Stuttgart a Ictus Ensemble, pod taktovkou Georga-Elie Octorse. Bianchi zde zhudebňuje tantrické a gnostické texty, také přichází ke slovu opět Lucretius se svou obhajobou Epikúrovy smyslové filozofie De Rerum Natura. Hladké, vznešené harmonie coby modlitby a meditace staví proti bouřlivým, ostnatým, drsným, koncentrovaným rytmům, kdy dochází až k výbuchům impulzivní energie. Vokální a instrumentální party zde působí v ostrých kontrastech, výrazové prostředky si oba soubory nepřetržitě vyměňují, zvukovou masu střídavě zahušťují či rozvolňují.

Nejkratší položkou profilového alba je ukázka operního díla. Nutno však podotknout, že v posledních letech se Bianchi tomuto hudebně dramatickému útvaru věnuje nejintenzivněji. Z jeho opery Thanks To My Eyes z roku 2011 zde zní Scéna 18, a to v podání kontratenoristy Hagena Matzeita a Ensemble Modern (řídil Franck Ollu), s výrazným sólovým partem houslisty Rafala Zambrzycki-Payne. Necelé čtyři minuty však stačí na to, abychom poznali skladatelův operní talent. V pouhém dialogu kontratenorového zpěvu a houslí v houstnoucí mlze celého ansámblu je zkoncentrováno úžasné dramatické napětí.

Poslední ukázku představuje skladba pro sólový nástroj, v tomto případě basovou flétnu, jejíž zvuk ostatně Bianchi prokazatelně miluje. Více jak šestiminutová Gr... (2010) je vizitkou instrumentálního umění Paola Viguaroli, který dokáže naplnit autorův záměr ukázat nástroj jako dokonalou zvukovou laboratoř. Výraznou úlohu pro výsledný uhrančivý dojem hraje též stereofonní efekt. Summa summarum: asi můj největší letošní objev na poli soudobé vážné hudby...

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie