Jan Hocek Gloria Coates: At Midnight24. 2. 2014

Gloria Coates: At Midnight

Tzadik (http://www.tzadik.com/)

 

Již přes půl století působí na hudební scéně americká (ale od roku 1969 žijící v Mnichově) skladatelka Gloria Coates, která má na kontě 15 symfonií, 9 smyčcových kvartetů a spousty komorní, scénické a elektroakustické hudby. Svým loňským albem At Midnight debutovala na labelu Johna Zorna Tzadik. A hned úvodem předesílám, že je to náramná kolekce soudobé hudby!

Dá se říci, že album At Midnight je vlastně retrospektivní, profilové. Zahrnuje skladatelčinu tvorbu v rozmezí let 1962 – 2008, a to v celé škále forem, od jediného nástroje až po symfonický orchestr. Stopáž alba, přes 67 minut, je samozřejmě v kontextu celé tvorby Coatesové jen hrubě orientační, ale dostačuje k tomu, aby si nepřipravený posluchač udělal obrázek o jejích uměleckých kvalitách. A ty jsou soudě podle odezvy mezi Zornovými příznivci více než nadšené – dokonce se jeden zkušený hudební blogger podivuje nad tím, jak je vůbec možné, že ji dosud neznal.

Dramaturgie alba není navíc vůbec nahodilá. Celé to drží pohromadě, není to ve stylu jiná ves, jiný pes. Přitom ale nebylo sestaveno chronologicky, dokonce orchestrální zvuk album otevírá, nikoli uzavírá, jak by se dalo očekávat. Onou příslovečnou červenou nití, která se vine celým albem a sjednocuje jej, je v tomto případě Vesmír a létání (a to nejen vzhůru, ale také ve smyslu pádu, ve finále pak vnoření, utopení). Gloria Coates je mistrem expresionistického, až mysticky-apokalyptického pohledu na svět, a vždy jde vpřed, mimo vyšlapané cestičky. (Již jako devítiletá experimentovala s klastry a podobnými výrazovými technikami.) Vedle komponování hudby se intenzivně také věnuje malování abstraktních obrazů značné expresivity, z nichž mnohé použíla jako cover svých CD (např. pro vydavatelství Naxos, který mapuje její tvorbu nejsystematičtěji). Její tahy štětcem jsou krátké, podobny Goghovým. V hudbě však metá noty rozmáchle, v jakýchsi vlnách, mnohdy až drtivé síly jako tsunami.

A to je případ hned úvodní kompozice alba, třívěté Holographic Universe (I.-III.). V této více než dvacetiminutové skladbě pro housle a orchestr (zkomponované v roce 1975) účinkuje Peter Sheppard Skaerved (který hraje první housle v Kreutzer String Quartet, jenž natočil všechny její kvartety pro Naxos) a Cambridge University Orchestra (pod taktovkou Neila Thomsona). První věta je plná vypjatých smyčcových ataků, nejdříve ve vlnách. Poté se z fyzična klastrů vyloupnou jednotlivé sekce, sólové housle bouří v kadencích, aby poté vykouzlily nádherný, emotivně zlyričtělý sólový part. Druhá věta je táhlá, se změnami zvukové intenzity, převažují kontrabasy a viloncella – evokuje to let vzhůru a nebo taky pomalý pád. Ve třetí větě hrají prim sólové housle, tentokrát více niterné, ve druhé půli jsou využity opět klastry a tentokrát také perkusivní zvuky ozvučnice, hudební tok se poté opět slije v efektní vlny, které se ve finále zvrství v repetitivní polyfonii.

Čtyřvětou kompozici Where the Eagle Flies (I.- IV.) pro piano, napsanou v roce 1971, mistrně interpretuje Alessandro Taverna. Zprvu drúzy klavírních tónů proměnlivé dynamiky, barev a intenzity, poté erupce, víření, jež ve dvou středních větách střídá perlivá, rozechvělá a bublavá lyrika a něha, aby se v závěrečné části všechny tyto proměnné vystřídaly v dechberoucím hudebním toku. Nejranější skladbou na tomto albu je Among the Asteroid pro smyčcový kvartet z roku 1962. Bezmála třináctiminutého dílka se ujal zkušený Kreutzer String Quartet a hraje ho s patřičnou vervou a nasazením. Jediný, nepřerušovaný smyčcový proud je sycen dlouhými plochami, v nichž se děje veškerý pohyb, takže v důsledku takové izolovanosti mezi nimi dochází k silnému pnutí, jež doslova zhmotňuje let mezi asteroidy, a to kamsi až hluboko do nekonečna, vstříc Stvořiteli. A také do duše tvůrce. Hudební proud houstne, komplikuje se, nabývá na intenzitě, nápaditě je využit kontrapunkt, jenž je rozvíjen nejen horizontálně, ale také vertikálně. V závěru je hudba díky klastrům a intenzivním taháním za struny neobyčejně fyzická.

Lunar Loops pro dvě kytary (1978) je také jednovětá kompozice, dlouhá 12 a půl minuty. Oba nástroje jsou doslova vyždímány, mnohdy až fyzickými ataky mimo struny. Coatesová využívá i preparace a silného podladění. Místy se hra muzikantů (Ruth Fischer a Stephen Stiens) přeměňuje v apokalyptické běsnění vyhřezlých emocí ve stylu grindcore. Navzdory tomu (a nebo právě proto) dosahuje Coatesová v tomto kytarovém duetu až hypnotického účinku.

Závěrečná jednovětá osmiminutová skladba pro piano a kontrabas The Silver Eyed Soul, nejmladší kompozice alba (2008), je reprezentativní vizitkou interpretačního umu především basistky Christine Hoock (u piana opět Alessandro Taverna). Především v dolním rejstříku je její kontrabas až vražedně intenzivní. Dokáže samozřejmě hrát i lyricky, zpěvně, v duchu těch nejlepších sonát, stejně tak jako na jinak rozbouřený klavír její spoluhráč. Magmaticky dunivý a hustý basový tok mi protékal tělem ještě dlouho po poslechu.

Výjimečný vydavatelský počin, ostatně jak už bývá dobrým zvykem u labelu Tzadik.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie