Matěj Kratochvíl Eliška Cílková: Pripyat Piano3. 3. 2014

Eliška Cílková: Pripyat Piano

Mathka (www.mathka.pl)

 

Havárie jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986 působí i s odstupem několika desetiletí jako cosi těžko pochopitelného a radiace, která se z ní rozletěla po celém světě, se již mnohokrát proměnila v inspiraci různého druhu, ať už to byl hit Radioaktivität skupiny Kraftwerk, dánský umělec Jacob Kirkegaard zkoumající zvukové rezonance v prostorách Černobylu, nebo počítačová střílečka S.T.A.L.K.E.R.  Loni na podzim přibyla do tohoto seznamu nahrávka české skladatelky Elišky Cílkové nazvaná podle města ležícího v lidmi opuštěné zóně blízko bývalé jaderné elektrárny. Tématem se pro ni staly klavíry, které tu bývalí obyvatelé zanechali, když museli město opustit, a které nezaujaly ani příležitostné zloděje rabující prázdné domy. Klavír jako bizarní pozůstatek kultivovanosti v místě, které si příroda bere pomalu od lidstva zpět do své vlády, symbol měšťanské kultury rozpadající se vlivem větru a deště. Kolik krásy se z těchto trosek ještě dá vykřesat?

Eliška Cílková během několika návštěv objevila několik klavírů v různém stadiu rozpadu, hudbu a zvuky na ně nahrané si přivezla domů a zde z nich sestříhala něco málo přes půl hodiny trvající dílo. Mimochodem, radioaktivita je pro ni asi trvalejším tématem, protože v minulém roce doprovodila hudbou dokument Genpatsu o katastrofě jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Ač stojí nahrávka jen na klavírech, zvukově jednobarevná není. Kromě toho, že umírající piána znějí mnohem zajímavěji než ta naladěná, pronikají na některých místech do hudby také zvuky prostředí, kde se nahrávalo – kapající voda v místnosti, vítr i hlasy a geigerův počítač, zvukový symbol radioaktivity od dob Kraftwerk. V bookletu se dočteme, jak si každý nástroj vyžádal vlastní přístup odpovídající míře jeho rozkladu. V části nazvané House of art tak slyšíme šmrdlání a brnkání ve strunách, protože klaviatura již byla nefunkční, v Piano in Apartment II zase sloužily hlavně struny v hlubších polohách, takže dominuje dramaticky pochodující basová linka, která se občas vystřídá se škrábáním. Grand Piano in Concert Hall dominuje jeden opakovaný tón nad konstantním kapáním a přehrabováním se rukou ve strunách. Výmluvný název má skladba Torsos of non-playing pianos – hluky klavírních trosek, z nichž už kloudný tón nevyjde, monotónní rytmické škrábání doplněné náhodným poklepáváním, fragmenty hlasů. S nahrávkou se zde slyšitelně manipuluje, což je výjimka v rámci alba, které ke zvukům přistupuje spíše krotce. Z pokroucené zvukové smyčky se klube docela zajímavý minimalistický elektroakustický fragment

Autorka v bookletu i v rozhovorech popisuje své pátrání po hudbě v opuštěných místech s velkým nadšením. Bohužel se „materiálu s příběhem“ nedostalo příliš invenčního zpracování. Najdeme jednotlivá zajímavě znějící místa – třeba Piano in Apartment I s dlouze doznívajícími klastry, odbíjenými v pravidelném rytmu – jinak se ale zdá, že na místě šlo spíše o osahávání nástrojů bez nějakého většího plánu. Trochu to prozrazuje i skladba In Prague, v níž se míchá hudba hraná na rozladěné piano v Pripjati a na naladěné v Praze – čistý zvuk odkrývá nikam nevedoucí melodii. Jako by výsledek zůstal na půl cesty mezi čistým dokumentováním terénních zvuků a jejich skutečně tvůrčím hnětením. Nahrávka není pouhým záznamem – nahrávky jsou sestřihány a navrstveny na sebe, občas se zvuky docela divoce (a ne zrovna příjemně) rozbíhají ve stereu – ale studiové práci chybí nějaká slyšitelná dramaturgie a odvaha do materiálu říznout. Takže i nadále platí, že nejlépe atmosféru vylidněné zóny kolem Černobylu vystihuje kniha Piknik u cesty bratří Strugackých, napsaná čtrnáct let před tím, než to bouchlo.

 

Album je k poslechu či ke koupi napúříklad zde.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie