Petr Ferenc Eine Stunde Merzbauten: 730522. 9. 2014

Eine Stunde Merzbauten: 7305

Vlastní náklad (http://bandzone.cz/merzbauten)

 

Tohle CD má krásný obal – leskle černé fotky na matně černém pozadí… Na webu se vám zobrazí jako černý čtverec, coby majitel fyzického nosiče si ale vychutnávám prchavé odlesky siluet mužů s nástroji, přístroji a efekty. Cédéčka jsou skvělá na vrhání prasátek, v případě alba se záhadným názvem 7305 ale mohu vypouštět sluneční vepře, i když album zrovna hraje: osmipanelový digipack to umožňuje naprosto skvěle. Navíc mám rád „černá alba“, mnohá z nich zachycují své tvůrce ve vrcholné, bořičské a přitom soustředěné formě, k níž jako by nebylo co dodávat, natož ilustrovat obrázky. Faust So Far, Chadimovo Es reut mich f..., velvetovské White Light / White Heat... Tento disk by také mohl představovat vykročení novým směrem, možná ale jde jen o hravé mimikry, za nimiž je vše příjemně při starém.

Za názvem skupiny, složeným z jmen nejslavnějších protagonistů evropského „kovobuchu“ a japonského noise, stojí starý známý Radek Kopel, protagonista Napalmed, který, pokud se mi správně doneslo, po smrti spoluhráče Martina Bechyněho načas zvažoval ukončení hudební činnosti, nakonec ale vystupuje coby Napalmex sólově. Přítomné album je ale vytvořeno v tandemu. Kopel odložil své obvyklé alter ego RadeK.K. a jak se nahrazovat písmena tečkami: stal se z něj R…K (hluková kontrola) a v duu jej doplňuje P…L (chtěné zvuky). Trojici „živých hostů“, jak se píše nikoliv na obalu, ale v přiložené tiskové zprávě, tvoří MartiN.B. (opatrné kovy), VíT.M. (objevující kytara) a DaviD.L. (překvapivé kovy). Navzdory tomu, že je představitelem radikálního noise na české scéně (v Čechách asi „nejdéle sloužícím“ – první koncert Napalmed odehráli, nemýlím-li se, už před dvaceti lety), měl Radek Kopel vždycky smysl pro humor a nadsázku: svou sonicky nekompromisní tvorbu dokáže vyvažovat zlehčujícími názvy skladeb či zábavnou mystifikací. A tak se v tiskové zprávě můžeme dočíst, že Eine Stunde Merzbauten je „nová skupina na scéně s nejistou budoucností,“ která se „veze na vlně revivalových skupin.“ Téměř osmdesátiminutový track je podle obalu vlastně trojicí skladeb: Žádná hudba znamená hluk je coververzí jistých N......D, Deutsch Rum im Wasserturm coververzí E........... ….....N a Japahnis předělávkou M.....W.

Jenže jak takovou desku poslouchat? Samozřejmě nahlas a v kuse, jak nabádají její autoři, ale je tu jedna neodbytná otázka: co bylo dřív, myšlenka nahrát coververze nebo osmdesát minut noisu, který byl pomyslně rozdělen a svůdně pojmenován až ex post? V každém případě nám Kopel a spol. nasazují brouka do hlavy. Zkuste osmdesát minut nemyslet na „růžového slona“; zkuste poslouchat a nehledat náznaky, souvislosti, styčné body a plochy. Dobrá, přijímám hru (co mi taky zbývá). Nejpřesvědčivější jsou revivalisté Eine Stunde Merzbauten v první z trojice coververzí – kdo by to byl řekl... Tuhle jsem pro legraci sjížděl weby všech českých kabátovských revivalů (je jich víc než půl sta) a jeden z nich lákal pořadatele prohlášením, že používá nástroje, aparaturu a další vybavení stejných značek a typů jako teplické stars. V obdobné, dokonce ještě dotaženější pozici vůči mosteckým stars N......D se nacházejí Eine Stunde Merzbauten, ti si vercajk od svých idolů rovnou vypůjčili. A je to, prosím pěkně, znát.

Druhá část dlouhého zvukového proudu, Deutsch Rum im Wasserturm, se vyznačuje dominantním bušením do kovů, jehož nahodilost a „volné zacházení“ s rytmem opravdu evokuje slavné dny hraní na vodojem či dálniční nadjezd a v rámci žánru dodnes nepřekonanou anticipaci kolapsu. A do „zlatých časů“ míří i Japahnis; má-li jít o coververzi M.....W, jde o M......W z doby před výhradným přijetím digitální techniky s jablkem na kapotě, tedy z doby audiokoláží a slyšitelných názvuků původní dadaistické inspirace (slovo M.....W je poangličtěným M.....U, jímž své objekty / sochy / asambláže označoval K... .........S).

Pokusíme-li se na Kopelovu hru přeci jen nepřistoupit, nebo na ni během poslechu tu a tam zapomeneme, je vlastně vše při starém a nikterak to nevadí. Otevře se nám totiž dobře známý svět noiseové značky, která za dvacet let existence a po četných personálních změnách dokázala – při zachování zvukové nesmlouvavosti! – ze zvukových koulí vybrousit klenoty o mnoha zřetelných hranách a fazetách a dotknout se virtuozity v oblasti práce s časem, dynamikou, napětím a vůbec oddalováním rozkoše, tedy v oblasti improvisingu. Pokud na noise music oceňujeme až fyzické uvědomování si přítomnosti a cudně odhalovanou citlivost, je Radek Kopel skutečným mistrem. Což dobře víme z alb jako III, Never Mind the MSBR, Here's the Napalmed, zooMooz či Komblex. Máte-li je rádi, oblíbíte si i lahůdkově smíchanou a zmasterovanou 7305.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie