Jan Hocek Recenzent, ten těžký chleba má...5. 10. 2014

Parafráze vlezlého countryového hitu je zde na místě. Jistě se každý, kdo se zabývá recenzováním uměleckého díla a není najat příslušným vydavatelem, setkal s despektem recenzovaného. Na druhou stranu si tvůrci a interpreti stěžují na nedostatek reflexe v tisku a médiích vůbec, volají po tom, ať vstanou noví kritici, ale pokud kritik opravdu vstane z popela a je kritický, přinejlepším ono dílo nepochopil. Popřípadě se pro jistotu všechno novinářské smete se stolu do jednoho černého pytle...

Nyní si přečtěte, prosím, tuto mou nedávnou recenziČekali byste rozlícenou reakci tvůrce? Já tedy ne. A přesto ten políček přišel. A odkryl něco dalšího, co už je mimo hudbu a umění vůbec. A proti čemu je seberenomovanější recenzent zhola bezmocný...!

Ano, v názvu skladby „Echoes From Handhramout“ se původně vloudilo nepatřičné „n“ (nyní již opravené. Chybička z nepozornosti, kratičké ztráty koncentrovanosti se sem tam vloudí. Ale předmětem sporu je mé následující vyjádření: Více než jedenáctiminutové Echoes From Handhramaut odkazují ke starobylé a legendami obestřené židovské obci v Jemenu. Michel Banabila se ostře ohradil proti této mé formulaci, neboť se zakládá na lži, protože úmyslem, proč tuto skladbu stvořil, byla jeho návštěva místa rodinných kořenů. Ale to já jsem nemohl tušit, a tak jsem vycházel ze znění titulu a pouze jsem informoval čtenáře (potažmo posluchače), k jak zajímavému místu se hudba vztahuje. A pokud si ji poslechnete pozorně, ona fúze arabské a židovské hudby je více než patrna. A samozřejmě je to pochopitelné, protože ono židovství přece nemůže nikdo odpárat, je součástí genia loci, ať se to někomu líbí či nikoliv! Jenže panu Banabilovi se to nelíbilo. A svou nespokojenost dával tak vehementně najevo, že jsem to nemohl jako hudební recenzent pochopit. Prý moje fráze a špatné informace budou pak opakovat jiní. Ano, je mi omluvou, že jsem o jeho návštěvě otcova rodiště nevěděl, ale teď to vím, a tak to buď musím opravit, a nebo článek stáhnout pryč. Toto, že je velmi špatná žurnalistika! A já stále nevěděl, v čem je problém. Hadhramout přece zůstane jednou provždy starobylou, legendami obestřenou židovskou lokalitou v jinak arabském Jemenu bez ohledu na to, že Banabila se snažil pouze vyjádřit svou návštěvu tohoto místa, odkud pochází jeho otec. A že to tedy s čímkoli židovským nemá nic společného. A nemůžu přece psát o něčem, o čem nevím, co tím chtěl tvůrce vyjádřit!

Polkl jsem protiargument, že tedy ten tvůrce má skládat srozumitelněji, neboť jsem to považoval za bezpředmětné – o to přece nešlo! Už jsem začal tušit. A tak jsem se ho zeptal, zda náhodou nejde o jiný důvod, zcela mimo hudbu, zcela mimo umění. A Banabila věděl okamžitě, co mám na mysli. A ohradil se, že jeho matka měla židovský původ, že on není antisemita. Ale jedním dechem opět žádal opravu mé formulace, že se ta skladba vztahuje...atd. Nic židovského na mysli neměl, a tím to hasne! Snažil jsem se mu vysvětlit, že každý posluchač, i ten, kdo si nepřečte mou recenzi, si vygoogluje, co to je ten „Hadhramout“. A zjistí totéž, co já. A také to tam uslyší. Protože kdyby tam něco takového neslyšel, bylo by to umělecky špatné.

V okamžiku, kdy mi napsal, že „Tak vy tedy chcete boj, místo toho, abyste to odstranil?!“, jsem další korespondenci na toto téma odmítl. Bylo mi to nesmírně trapné a zcela mimo mísu. Ale té hořkosti uvnitř se asi dlouho nezbavím.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie