Z.K. Slabý Thumbscrew20. 10. 2014

Thumbscrew

Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com) (www.thumbscrew.net)

 

Historie tria Thumbscrew začíná zdánlivě zcela obvykle: dnes už proslulá kytaristka Mary Halvorson (připomeňme si její kvintet či septet na Firehouse, spolupráci s Jessicou Pavone nebo Weaselem Walterem) a bubeník Tomas Fujiwara spolu hráli v sextetu kornetisty Taylora Ho Bynuma, a když se mezi jejich spoluhráče v roce 2011 přiřadil kontrabasista Michael Formanek (známý především z Enji a ze spojení s Timem Bernem a jemu podobnými), přeskočila jiskra, jak se říkává, a trojice hledala příležitost ke společné akci. Jenomže tak jednoduché vyznění tenhle příběh nemá. Tito tři hudebníci jsou známí svou náchylností k improvizaci, jenomže při vzniku svého projektu se naopak zařekli, že Thumbscrew bude skladatelské trio. A tak vyznívá i jejich eponymní debut – obsahuje po třech skladbách od každého z nich. Je to určité omezení? Spíše vymezení, jako by chtěli ukázat, co v kom vězí. Nadto každý svým způsobem dává možnost sobě i kolegům, aby ukázali své hráčské dovednosti v nabídnutém repertoáru. To znamená, že nabízejí šance nejenom sami sobě, nýbrž i ostatním (dokladem je Mary Halvorson, která zřetelně fandí Formanekovým kontrabasovým eskapádám).

Jak tedy trojice v této konstelaci obstála? Fujiwarovy příspěvky jsou spíše poslouchatelně rockující, nepřestupují daný půdorys, zůstávají v rámci setrvalostní a přijatelně opakovací halabalnosti, takže si jedno pouze přeprškové číslo (Nothing Doing), trvající jen něco málo přes minutu, vynahrazují rozemnívanou a rozemlívanou skladbou Goddes Sparkle. Formanekovy příspěvky jsou sice rozlehlé, ale působí sofistikovaněji, nejsou tak monolitní, poskytují více prostoru pro jednotlivé nástroje, je v nich střídavě oblačno, což znamená, že poskytují možnost k proměnlivosti. Netvrdím, že jsou objevné, Formanek těží z dosaženého, ale vždy na úrovni. Ani Halvorson sice zcela neopouští dané mantinely, ale činí tak vynalézavě, licituje postavení jednotlivých nástrojů nerozpínavě, nicméně využívá jejich osobitosti i vzájemné srostitosti.


I když mi připadá (možná proto, že si hodně cením improvizační průraznosti kytaristky i basisty, jakou známe z jiných příležitostí), že vše probíhá v intencích, aby si nepopudili průměrného posluchače, odmítajícího už ze zásady „nesrozumitelné“ hokuspokusy, musím zudůraznit suverenitu, s jakou všichni hudebníci ke svým předlohám přistupují. Hned naléhavý vstup basa dokáže patřičně rozkrumážovat, kytara ho zuminutovní a bicí rozkuráží, při další akci se kytara koumácky hrdlí, basa obhlédavě bzučí a bicí nešablonovitě kvedlají, načež si kytara zamudruje (a při té příležitosti si ověříme, proč je Halvorson při spolupráci dalšími hudebníky tak preferována), gustýruje si hru i souhru s bytelně zábručným kontrabasem a vehiklujícími bicími, bicí záslužně podlahují a kytara si nad nimi lebedí i v místech záměrné neplynulosti, kytara se posléze za prosakování ostatních nástrojů odvažuje do pitoresknosti a pikantního rouhavění, nástroje se svými tématy probrnkávají, posloupnost je rozvařována oběma strunnými nástroji za dopování bubnů, místy se všichni zasukují, rozvláční, rozmlžují, vybřeskávají, zarpucují, vytřešťují (to vše ve Formanekově Still… Doesn´t Swing), a tak to pokračuje až do Halvorsoniných závěrečných exkurzů, z nichž v tom bohabojně uvelebeném basa rozebíravě (pro)(ná)sleduje kytaru a převezme její vůdčí linku za ustavičného rozdmýchávání bicích, v tom vymětavě výdržnostním pak zůstává neotálivě zacílenostní. Ostatně tak thumbscrewany poznali zřejmě návštěvníci Agharty už letos v květnu.

Thumbscrew, nahrané 7. dubna 2013 v brooklynském Bunkeru, je  úměrné album kombinující dosavadní zkušenostní zázemí tria, z obvyklosti se však vymyká hráčskou mistrností. Nikdo z trojice se tu totiž nemusí předvádět, vyvazovat se ze souručenství celku, protože cítí jistotu souhry a protože mají dostatek příležitostí se uplatnit. Proto nesklouzávají do zápecnických šablon; prostě dokazují, že to, co v nich dva roky dozrávalo, svedou uplatnit. I když v poněkud jiných rolích, než jak je známe. Ale to je vlastně kladné: že sice těží z toho, co už předvedli jindy, že se však přitom vymykají z dosavadních předpokladů.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie