Petr Ferenc Zuby nehty: Kusy27. 10. 2014

Indies Scope (www.indies.eu)

„Tady přece byl hluboký talíř a teď je na kusy,“ zazní na samém začátku desky a já se rovnýma nohama ocitám v podmanivém světě Zubů nehtů, jako by těch patnáct let od rozlučkového alba Loď odplouvá nebylo. Kouzlo nijak nevyvanulo. „Zdá se, že čas nikdo nedohoní,“ zpívá klávesistka Marka Míková v úvodní, titulní písni, v závěrečných Vlnách ale ujišťuje, „že něco přece trvá, že čas to neudolá.“ V rozhovoru pro Radio Wave dodala, že i ze střepů může vzniknout něco nového, hezkého. Při verši „tady přece bejvávalo dobře“ nicméně přece jen zabolí.

Užuž se zdálo, že Zuby nehty vydají comebackovou kolekci ve stejném složení, v němž v roce 1995 natočily album Král vysílá své vojsko. Baskytaristku Pavlu Jonssonovou na ní nicméně nahradil Jan Maxa (ex Vltava, 69), čímž skupina přišla o výraznou autorku. Z třinácti písní si tedy hned osm připisuje Marka Míková, po dvou mají bubenice Hana Řepová a saxofonistka a flétnistka Kateřina Jirčíková, jednu pak druhá saxofonistka Alice Flesarová.

Je trapně ohrané psát, že holčičí kapely mají jiný pohled na věc než klučičí. O tom, že Zuby nehty (a předcházející sestavy Dybbuk a Plyn) jsou personálně převážně dámská parta a autorsky téměř stoprocentně, se dočtete v každém jim věnovaném textu i s douškou ve smyslu „holky to vidí jinak.“ Jako by tím pisálkové z Marsu mysleli „všechny jsou z Venuše.“ Napadlo by ale někoho z nich tvrdit, že všechny mužské kapely jsou stejné a že je to pohlaví, co má dominantní vliv na jejich tvorbu? Tohle zkrátka o pohlaví (ošklivé slovo na g odmítám používat) není, v Zubech nehtech se docela prostě sešla řada osobitých komponistek, textařek a zpěvaček. Většinou to u nich v kapele chodí tak, že co píseň, to jedna autorka, která si své dílko i zazpívá.

Marka Míková na Kusech často vzpomíná – i když jí prý „často chybí síla vzpomínku v srdci uchránit“ – a sní, třeba „o tajných procházkách ve větvích stromů“ (Bufáč) či „o vlcích, které nikdo nedohoní.“ Ráda se stylizuje do (polo)pohádkových postav polární lišky, ženy-psa nebo si představuje, jak cválá Prahou na koni vítkovského Žižky. Cítím v tom její profesi herečky, která kromě slavné Šípkové Růženky v Jak se budí princezny vytvořila a sehrála řadu divadelních představení především pro děti, pro něž také napsala několik knížek. Jako jediná z kapely navíc na koncertní pódia vstupuje v hereckém kostýmu, černých šatech a kloboučku se závojem.

Kateřina Jirčíková na album přispěla dalším dílem cyklu písní s názvem Paní. Paní číslo šest usíná u televize a „psy, kočky, chlapy, děti proklíná.“ Líný tango „o tom, jak umřela jsem,“ má přes decentní neokázalost – nebo právě pro ni – potenciál stát se hitem. Hana Řepová zpívá s nezaměnitelným pražským přízvukem, coby textařka ale není žádnej Pepík a její novinky mají téma strachu, zmatku a nejistoty.

Alice Flesarová má na CD jedinou píseň, košatou Struna praskla, v jejímž textu, zejména v pasáži „Posílit – neztvrdnout / chránit si – nezamknout / učit se – nezpychnout / utíkat – nespadnout“ slyším ozvěny teplických Už jsme doma. Nové album ostatně produkoval dlouholetý fanoušek a spolupracovník Miroslav Wanek (producent legendární dybbukovské desky Ale čert to vem) a sama Alice Flesarová byla několik let členkou UJD.

Zvuk Zubů nehtů stojí především na klavíru a dechových nástrojích doplněných rytmikou, čímž se dámy řadí do slušné společnosti dalších na kytarách nezávisejích rockových kapel, jako jsou a byli Plastic People, Psí vojáci či MCH Band. Ano, v instrumentáři všech zmíněných skupin, i Zubů nehtů, se elektrická kytara tu a tam vyskytovala, podstata jejich zvuku ale byla jinde, mimo bigbít stojící a padající se šesti strunami.

S většinou zmíněných mají Zuby nehty společný i cit pro sevřená, nápaditá aranžmá, v nichž není příliš prostoru pro improvizaci. Všechny členky skupiny (omlouvám se Janu Maxovi, na novince má jen jedno spoluautorství, takže jej do hodnocení nezahrnuji) mají cit pro prosté, zapamatovatelné a přitom neotřelé melodie a nemají potřebu své písně zbytečně protahovat. Instrumentální pasáže se omezují na krátké předehry a mezihry, díky čemuž se třináct písní, z nichž většina stojí na několika vzájemně kontrastujících motivech (prostý model sloka-refrén se příliš neuplatňuje), vejde na plochu pětatřiceti minut.

Hudebně to vysloveně zaskřípe jen jednou. Noční můra bubenice Hany Řepové totiž kombinuje neveselý text („vím, nejhorší smrt je z vyděšení“) s pseudoklezmerovou melodií a já se volky nevolky vracím do doby, kdy alternativním pódiím vládly Stejný ksichty a bylo strašně boží mít námořnické tričko a bujaře prdlat šraml a balkánské a jiné lidovky a dechovky. Strašné časy... a název písně je vlastně dokonale shrnuje. (V Zubech nehtech za oněch časů ostatně bubnovala Jana Modráčková a na kytaru hrál Jarda Svoboda, zároveň členové Trabandu, který tehdy hrdě provozoval cirkusácké „dechno“.) Hana Řepová i její kolegyně mnohokrát ukázaly, že jsou coby komponistky mnohem invenčnější než „lid“ a „dech“ – mluvím o tom ostatně o pár řádků výš – proto zařazení Noční můry na jinak excelentní album příliš nerozumím. Možná je to jen má pamětnická přecitlivělost, ale vyloženě mě tam bolí.

Nenechte si ujít křest desky, bude to 30. října v Paláci Akropolis.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie