Z.K. Slabý Ultima Armonia: Someone Killed the Swan27. 10. 2014

Leo Records (www.leorecords.com)

Zázemí obou protagonistů kvartetu Ultima Armonia není nepodobné. Saxofonista a basklarinetista Boris Kovač (1955) pochází z Panónie (narodil se v Novém Sadu) a jeho hudební počátky se odehrávaly ve znamení kombinace etnické inspirace a moderní avantgardy (viz Ritual Nova Ensemble), která ústila do rafinovaně pojaté rituální liturgičnosti. Novi Sad je rovněž rodištěm houslisty Stevana Kovacse Tickmayera (1963), ten ovšem náleží do místní maďarské populace. Jeho Tickmayer Formatio zachycuje především apokalypsu současného světa, „staré naděje a nové obavy“, zachycené značně šifrovanou formou. Spojení obou skladatelů a hudebníků neznamená pouze součet dosavadního hledačství (včetně Kovačova „odskoku“ do tangového rumraje, viz Alternativa Praha 2001), je vybudováno ve vzájemné symbióze a za účasti kontrabasisty Miloše Matiće a bubeníka Lava Kovaće jakožto zadíravé „lamentování z jihovýchodní Evropy“, což praví i podtitul alba Someone Killed the Swan. Je už samo o sobě pozoruhodné, že z titulů devíti komprovizací si vybrali právě ten nejchmurnější, ale ta chmurnost a to lamentování prochází celou deskou. Panonsko-karpatsko-balkánská spřízněnost, podávaná tu se subtilní váhavostí, onde se zahloubanou zamyšleností, jinde s naříkavou protemnělostí nebo se zklidněnou zádumčivostí, má své kořeny v místní folklórní tradici, v níž se mísí zasmušilost s přídechem bohatýrství, tragizující trudnomyslnost s rozkochanou naléhavostí. Celé album mi připadá jako tanec na minách, lamentování je tu pojato jako východisko, podemílané, překonávané, leč nepřekonané, zarážející i prorážející bludný kruh, a když se objeví potichlá rozvernost, je provázena znatelnou chmurou. Ani Folk Cabaret se tu příliš nerozbujaří přes svoji posvícenskou tanečnost, harmoničnost a melodičnost celku je nevnucovaná, decentní, takřka zasmušilá. Tomu odpovídá podvojnost nástrojové shody piana a sopránky nebo altky či basklarinetu, přičemž Tickmayer někdy nástřelně klávesuje do Kovačovy melodie, což bicí sice leckdy podšprajcovávají, ale většinou jsou potichlé, a také basa nadbytečně nevystrkuje růžky. Smutnění, které překonává tíži současného světa? I tak by se náplň alba dala vyjádřit. Pokud totiž hudebníci vystupují z šera dřívevěků a začnou spojovat lítostivost s kurážností, vystupňovávají tempo i hlasitost s důraznou harašivostí nebo s nezadržitelnou ječivostí, rozmáchnou se ke kroksunkrokovosti balkánského kola, záhy se navrátí k vyvážené rozebernosti (viz The Rite). Ani Kovač, ani Tickmayer si neodpustí sólové extempore, to Tickmayerovo, využivající preparování, je protemněle srdcerváčské, hned brunátně zarputilé, hned holedbavě vyhrouživé, to Kovačovo naléhavě rozpomínavé, nebujně halekavé, v jeho zádumčivosti však jako by spočíval horský výhled na široce rozevřenou krajinu.

Pojítkem všech komprovizací je slovanská produševnělost, pravda, výrazně balkánská, ale tím více nepřecivilizovaná, nestrojená, ústrojná, někdy zatěkávaná, nikdy těkavá, občas hladivá, vždy vyvěrající z prafolklórní podstaty, někdy zcizované, vždy však vyjadřující dnešní pocity. Album jako očistná lázeň pro všechny, kdo dovedou chápat prokříženost minulostních rešerší a jejich (post)moderního pojetí.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie