Jan Hocek Wieman: The Classics Album; Sawako: Nu.it; Rutger Zuydervelt: Stay Tuned24. 11. 2014

Wieman: The Classics Album

Sawako: Nu.it

Rutger Zuydervelt: Stay Tuned

Baskaru (http://baskaru.bandcamp.com/)

 

Francouzský nezávislý label Baskaru o sobě na poli současné experimentální elektronické hudby a zvukového umění dává  vědět s mladistvou vehemencí. Letos v létě vydal tři pozoruhodná alba, jež představují tři tvůrčí přístupy a výsledné podoby této hudby.

Název Wieman představuje společný projekt dvou nizozemských zvukových experimentátorů – v roce 2012 jej založili Frans de Waard (ex-Kapotte Muziek, Beequeen, Freiband, Goem) a Roel Meelkop (ex-Happy Halloween, Thuzo, Mailcop, Goem). Deska The Classics Album přináší další kvalitativní posun v jejich snaze o tzv. meltpop (doslova roztavený pop), což je jejich vlastní výraz pro jakési popově taneční skladby, složené ale z naprosto odlišného, nepopového materiálu, s nímž začali experimentovat již pod názvem souboru Zebra. Pod tlakem americké skupiny téhož jména se ale museli před dvěma roky přejmenovat na nynější Wieman. Pětačtyřicetiminutové album obsahuje pět autorských kompozic, v nichž dvojice pracuje s takovými pojmy v podtitulech, jako symfonie, rapsodie, předehra apod., jejich vlastními slovy vám při poslechu budou tát mozkové buňky, budete trochu tancovat, hodně budete plavat a po celou dobu se budete ptát vlastního vnímání, co se to děje... Hned v úvodní skladbě With a lat of verve vám spadne čelist, když z homogenní zvukové změti se postupně vyloupne proslulý vokální riff skupiny Queen z Bohemian Rhapsody. Nebo hned následující The King ist queer začíná drsně zpitvořeným klarinetovým úvodem z Gershwinovy Rapsodie v modrém. Nechybí ani cageovský experiment s rozhlasovými přijímači v jinak až ambientně mysteriózním tracku The Lady es a tramp, stejně tak stavební prvky, tu čerpající z minimalismu, tu z industriálu, onde z lo-fi postupů či z loopů a dronů. Ve skladbě Mega decontructed live wish se z ambientního mraku náhle snese kytarový doom-metalový rytmus, který je opravdu temný a hrozí vás zavalit. Naštěstí ho tvůrci pozvolna rozbijí a nahradí jej vznosným vokálem čistě ambientního charakteru, operleným tóny akustického piana. Album vrcholí bezmála sedmnáctiminutovou kompozicí Do you have ElP – homogenní industriálně ambientní plocha se po 3. minutě prolomí jednoduchým rytmem, postupně dochází k houstnutí a vrstvení zvukového toku, industriální hrubosti získávají převahu, po vyostření se náhle otupí až do ambientní plochy, která posléze utichá, aby se z ticha vyloupla slovně narativní fantasmagorie. Uff!

 

Alchymistka zvuku, zvuková sochařka – tak je charakterizována japonská tvůrkyně experimentálního ambientu, jež si říká Sawako. Po 6 letech jí konečně vyšlo další album, které dostalo příhodný titul Nu.it. Odkazuje na její snahu v 9 kompozicích zaznamenat zvuky noci, dynamiku a sílu ticha, také umírání, jež však neznamená konec. Poučena a obohacena spoluprací s takovými umělci, jako třeba Taylor Dupree, Asuna, Andrew Deutsch, Jacob Kirkegaard a Ryuichi Sakamoto natočila 39 minut výsostně krystalické ambientní hudby, občas čeřené konkrétními a elektroakustickými zvuky (Pass.Age), s akustickým klavírem jako výchozím zdrojem zvukových mystérií (Locus of Everyday life, Piano cote, Mind.ight), s hororovým nádechem zvonů (Nostal.Noz) a hracího strojku (Nemumel), samozřejmě též s již archetypálními barvami a´la Brian Eno (F.Light, O.Ver, In.Fini).

 

Co se týče experimentu, nejdál šel Rutger Zuydervelt na novém albu Stay Tuned. Pokud opravdu zůstaneme celých 50 minut naladěni, otevře se před námi, respektive v nás úžasný zvukový svět. Tento Nizozemec, známější spíše pod svým uměleckým jménem Machinefabriek, vychází ze své loňské zvukové instalace v Sounds Like Audio Art v kanadském Saskatoonu, jež představovala vlastně něco jako procházku orchestrem. Návštěvníci volně chodili v prostoru mezi soustavou reproduktorů, přičemž z každého zněla smyčka určité skupiny nástrojů v procesu vylaďování. Tvůrce tak obsáhl celkem 153 nástrojů a nástrojových kombinací v orchestru, včetně lidského hlasu a elektrické kytary, a zároveň pracoval s hudebním materiálem, vzešlým z globální avatgardní scény (např. Oren Ambarchi, Richard Youngs, John Butcher, Nate Wooley). Základem kompozice je jeden nepřetržitý homogenní tón, který postupně nabývá na intenzitě, dynamice, barevnosti a polyfonické hutnosti. Zprvu jsou zdroje zvuků zcela neidentifikovatelné, slévají se, proměňují, přelévají, ostří se a tupí, postupně rozeznáváme třeba kontrabasy a žestě, zdánlivá nehybnost je čím dál více rozbíjena mikroskopickým zvukovým vrásněním, které posluchače začne zneklidňovat, téměř děsit. V půlce se přidají čitelné rytmické nástroje a zvuková malba dosahuje evokace ženského vokálu. Také se začnou oddělovat strunné zvuky, hlavně harfa, po půlhodině klavír a jeho struny, dále rozeznáme eruptivní tóny elektrické kytary a v samotném závěru mužský hlas, slévající se v cosi, co připomíná posvátnou slabiku óm. Skutečně pozoruhodná tvůrčí práce se zvukem!

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie