Matěj Kratochvíl Louis Andriessen: La Comedia5. 1. 2015

Louis Andriessen: La Comedia

Nonesuch (www.nonesuch.com)

Distribuce: Warner Music (http://www.emimusic.cz/cz/index.php)

 

La Comedia holandského skladatele Louise Andriessena měla premiéru v roce 2009 a nyní se dočkala vydání ve zvuku i v obrazu, takže můžeme zahájit dumání nad tím, o jaký útvar se vlastně jedná. Skladatel ji vybavil označením „filmová opera v pěti částech“ a opera je to do té míry, že zahrnuje orchestr, zpěváky a scénickou akci. Dále to ovšem začíná být složitější. Ač název odkazuje k Dantově Božské komedii a texty z ní vybrané tvoří skutečně jádro libreta (v italštině, angličtině a holandštině), dějovou linku je těžké najít. Pokud ano, netýká se Božské komedie, ale paralelně probíhajících osudů skupinky hudebníků, které sledujeme ve filmových pasážích prolínajících se s děním na scéně. Ovšem ani zde nemůžeme s jistotou říci, o co jde, jen se domýšlíme ze scén řazených volně za sebou: hraní na náměstí, konflikt dvou žen, střet s policií, zamilovaná projížďka na loďkách… Zda osudy filmových postav souvisí s Dantovým peklem, očistcem a nebem, to už nechávají Andriessen a libretista a režisér v jedné osobě Hal Hartley na fantazii publika. Když se pozornost přepne z plátna na scénu, dominují tři sólisté: Lucifera představuje nizozemský herec Jeroen Willems, part Danteho byl psán pro italskou zpěvačku Cristinu Zavalloni, roli Beatrice zpívá americká sopranistka Claron McFadden. Roli divadelních kulis (na DVD to vynikne asi více než při původním živém provedení) plní sama budova a detaily pódiové techniky. Kamera zabírá účinkující jakoby zpoza scény, skrze lešení či stojany světel, nakukuje do orchestru muzikantům přes rameno. Mezi nimi jako člena spojeného ansámblu Asko-Schönberg můžeme zahlédnout také moravského cimbalistu Jana Rokytu.

V hudbě můžeme slyšet syntézu mnoha prvků známých již z dřívějších Andriessenových kompozic. Není mnoho autorů, kteří by měli na první poslech identifikovatelný zvuk jako on. Dominance dechových nástrojů, klavír jako akcentující prvek, harmonie, které jsou často tonální, ale zároveň obohacené disonancemi, výrazné rytmy, které ale mají docela daleko k repetitivnosti amerického minimalismu, na jehož průkopníka v Evropě byl Andriessen kdysi pasován. Do toho přidejte lásku k barokní i renesanční polyfonii a něco z odkazu Igora Stravinského. Jako koření jsou použity elektronické či elektronicky upravené zvuky – vítr, oheň, voda – k jejichž zpracování přizval Andriessen skladatelku Anke Brouwer.

První polovina La Comedie je nesena složitějšími formami a hustším zvukem, na druhém disku nás ale přivítá úlisná melodie klarinetu a cirkusové tango, italský lidový nápěv i další důkazy skladatelovy lásky k „pokleslým formám“, které nás dovedou až do konce, k přídavkové vypalovačce v podání dětského sboru. Ačkoliv můžeme říci, že ten či onen prvek známe z dřívějška, celek je z nich sestaven dosti originálně a dobře funguje i bez obrazové složky. S ní je to ale přeci jen zajímavější právě pro tu nutkavou potřebu domýšlet si, o co asi jde, kterou v nás divácích vzbouzí.

Louis Andriessen už sice není tím radikálem, jakým byl v sedmdesátých letech, kdy působil rozruch v koncertních sálech a jeho hudba zněla jak soundtrack k revoluci, minimálně na širém poli hudebního divadla se zatím nenechal spoutat žádnou konvencí.

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie