Petr Ferenc Derek Jarman a skrytý rub Anglie1. 11. 2004

Postrádám: zmatek, vulgaritu, hrany, ostří, obrazy, hudbu Simona Fishera Turnera, skutečné tváře, intelektualismus, vědeckost, úšklebek, standardy, anarchii, romantismus, klasicismus, optimismus, aktivismus, hozenou rukavici, bujarost, hravost, domýšlivost, odolnost, důvtip, boj, barvy, půvab, dobrotu, krásu… napsala herečka Tilda Swintonová v souvislosti se smrtí anglického režiséra Dereka Jarmana (nar. 1942), od níž 19. února uplynulo deset let.

Jarmanova filmová tvorba – jedenáct celovečerních snímků, videoklipy a množství intimních, experimentálních filmů – deníků ve formátu super8 – byla v obrazové rovině poznamenána především jeho sklonem k výtvarnému umění (studoval malbu), v obsahové pak především kulisami doby, v níž vznikala, a jeho homosexualitou. Podívejme se na tato východiska detailněji. Jarman se na přelomu sedmé a osmé dekády aktivně pohyboval ve vzrušujícím prostředí nalézání nové estetiky, ať již v hudbě (punk, nová vlna, industriál) nebo ve změně výtvarných kánonů (doznívající móda poloviny sedmdesátých let, nástup disca coby interdisciplinární módy gay subkultury). Zároveň však, díky své homosexualitě, tyto změny viděl „zúženým“ okem příslušníka poměrně uzavřené minority (pro jejíž propagaci a zrovnoprávnění mnohé učinil), proto se v jeho filmech objevuje úzká skupiny protagonistů a spolupracovníků, jejichž opakující se přítomnost (ať již v hraných rolích, autorské spolupráci či dokumentárním snímání) kontextu Jarmanových filmů propůjčuje atmosféru v něčem blízkou filmům Andyho Warhola a jeho smečky Superstars z newyorské Factory. Homosexualita Jarmana pochopitelně směrovala i k výběru témat, intenzivně se totiž zabýval zpracovávání děl homo- i bisexuálních autorů i dějinami homosexuality coby skryté součásti lidské kultury. I tato skutečnost je jedním z důvodů jeho zájmu o Shakespeara, jehož Bouři Jarman coby svůj třetí celovečerní film poprvé převedl na plátno (The Tempest, 1979) a jehož sonetům postavil pomník filmem The Angelic Conversation (1985). Výtvarný cit Jarman ve většině svých filmů uplatňuje především v práci s barvou. Rád halí jednotlivé scény (či celé krátké filmy) do výrazně sladěných tónů – odstínů jedné barvy, jejichž barevná „přebuzenost“ evokuje tlusté tahy štětcem, tlumí či přeměňuje původní barvy záběru a dává jim nejen obrazovou, ale i mnohdy i obsahovou jednotu (převládající tmavomodrý odstín exteriérů v The Tempest zmizí, když Prospero zruší svá nepřátelská kouzla). Z dalších Jarmanem používaných filmařských prostředků, které výrazně vynikají zejména v krátkých super8 filmech, jmenujme dvojexpozice, pookénkové snímání (dávajícímu vzniknout proudu rychle se střídajících záběrů o délce zlomků vteřiny – díky DVD přehrávači je můžeme vnímat i jako sérii působivě komponovaných fotografií) či tvůrčí práci se slabinami „druhořadého“ materiálu. K lehkému nástinu Jarmana – výtvarníka ještě dodejme, že je autorem několika jevištních realizací pro operu a balet, často vystavoval své malby a ke konci života se věnoval budování a zvelebování velké „pohádkové“ zahrady kolem svého domu v Dungeness. Celou Jarmanovou filmografií se zde z důvodů její početnosti a zaměření tohoto časopisu nebudeme zabývat. Podíváme se na jeho spolupráci s britskou elektronickou undergroundovou scénou osmdesátých let, jejíž protagonisty (pro něž se díky předloni vydané knize vžívá označení England‘s Hidden Reverse) formou volné série profilů a recenzí představoval především tento ročník HIS Voice. Z mainstreamových souborů, jimž režíroval videoklipy, jen namátkou jmenujme The Smiths a Pet Shop Boys (jejich asi největší hit It’s A Sin), zmínku si zaslouží i Jarmanův druhý celovečerní film The Jubilee (1979) o nástupu punkové scény. Za své nejzdařilejší dílo Jarman považoval již zmíněný film The Angelic Conversation - adaptaci čtrnácti Shakesapearových sonetů. Ty ve filmu zazní v přednesu Judi Denchové, která se nikdy neobjeví v záběru, zatímco kamera snímá dva fešné mladíky a jejich vztah, jenž je ovšem načrtnut jen velmi náznakově - jeden z aktérů prochází při hledání svého protějšku duchovní očistou a uvědoměním si sebe sama. Jarman, považující se za malíře více než za filmaře, zde kouzlí především s vizuální atmosférou (pomalé střídání dlouhých záběrů, „zastavení“ obrazu) a zprostředkovává iluzi jakéhosi bezčasí. O soundtrack k filmu (vydaný až o deset let později) se postarali Coil, strnule psychedeličtí lunatici (jejichž pražský koncert jsme recenzovali v HV 1/03), blízcí Jarmanovi mimo jiné i homosexuální orientací. Na osmdesátiminutovém CD bychom je však asi nepoznali – svůj typický zvuk nepředvedou ani na chvíli a po celou dobu jen velmi decentně, často v barvách smyčců přizvukují ženskému hlasu čtoucímu sonety.

Všichni mí přátelé jsou mrtví, nebo umírají. (Blue)

Oba hlavní protagonisté Coil, Peter Christopherson i John Balance, se objevují i na soundtracku k Jarmanovu poslednímu filmu, Blue (1994). Jedná se o jeden z nejpodivuhodnějších filmů v dějinách kinematografie, který při svém uvedení vzbudil opravdu rozporuplné reakce. Po celých osmdesát minut totiž hledíme na modrou plochu, na níž se jen tu a tam mihne Jarmanova silueta. Nejde však o samoúčelný experiment, nýbrž o krutou sebereflexi a působivý vhled do světa Jarmana umírajícího na AIDS, v jehož důsledku ztrácel zrak. Důležitou roli zde mají útržky zvuků a zejména komentář (kromě Jarmana jej čte Tilda Swinton, John Quentin a Niget Terry) – působivě popisující děsivou každodennost injekcí, nemocnic a množství léků, které je nucen užívat (strašidelně dlouhý seznam vedlejších účinků DHPG), obavy z přímé úměrnosti ztráty zraku a umělecké vize, symboliku modré barvy a smíření s blízkou smrtí. Vzhledem k vizuálnímu minimalismu film vyšel na CD a v jeho početném muzikantském obsazení filmu se kromě Coil objevuje i Jarmanův dvorní skladatel Simon Fisher Turner, dívčí seskupení Miranda Sex Garden v roli sboristek či Brian Eno. Blue je filmem-básní, modrou klíčovací plochou, na níž si v souladu s textem můžeme promítat vlastní interpretace Jarmanova sdělení. V několika Jarmanových filmech se mihnou i souputníci Coil Psychic TV (profil v minulém čísle) případně jejich frontman Genesis P-Orridge. Jeho různě rozostřovaná, z profilu zabíraná tvář nás provází celým osmiminutovým ztvárněním skladby Throbbing Gristle Psychic Rally In Heaven (1980). Měnící se, nikdy zcela neukázaný a křičící obličej si se zvukem, který by bylo možné popsat stejnými slovy, skvěle rozumí. O dva roky mladší a dvakrát tak dlouhý snímek Pirate Tape je oslavou metod střihu, repetice a montáže a syntézou práce tří umělců, kteří tyto postupy používají v různých disciplínách – Jarmana (obraz), P-Orridge resp. Psychic TV (zvuk) a spisovatele Williama S. Burroughse (text, hlas, hlavní role). Jednotlivé koláže, střihy, opakování a škobrtnutí jsou dílem synchronizovány, dílem se rozcházejí a vzniká tak nervní, rychle a nepravidelně pulsující mozaika zajímavě zpomalovaná Burroughsovou typickou línou dikcí. A konečně, několik záběrů z koncertu Psychic TV se objeví i ve filmu Glitterbug.

Ani nechci pomyslet na to, kolik lidí z těchto záběrů již zemřelo. (Glitterbug)

Tento film, díky němuž jsem se o Jarmanovu práci začal zajímat, však nedoprovází hudba P-Orridgeova proměnlivého ansámblu (po pražském koncertu publikem překřtěného na Cirkus PTV), ale táhlý, melodicky i zvukově konzistentní a posmutnělý ambient Briana Ena. Glitterbug (1994) je, podobně jako Blue, filmem bilančním, avšak za použití přesně opačných filmových prostředků. Jedná se o téměř hodinovou koláž chronologicky sestavenou z útržků super8 filmů, které Jarman natočil od poloviny sedmdesátých do konce osmdesátých let. Původně byla většina „recyklovaného“ materiálu ukazujícího proměny módy, interiérů, tváří a iluzí němá. Nyní těmto záznamům setkání, večírků, slavností či koncertů dává zvuk úplně jiný význam. Zatímco se na plátně střídají sekvence různých nálad, barev (včetně ČB) a atmosféry, Enova hudba je neměnná, jako by všechny kousky minulosti stavěla do přítomného okamžiku vzpomínání, v němž existují obrazy, avšak historie již nemá význam. Skoro mrazivý kontrast mezi spontánními záběry a meditativním soundtrackem je hlavní devizou sebezpytného díla. Text, tak důležitý pro Blue, zde má až druhotnou roli a divákovi je nabízen jen jako možnost – lze navolit v podobě titulků. Dělám to vždy, komentář stojí kdesi uprostřed popsaného kontrastu a svým laskavým tónem mě dojímá.

Přistihl jsem se, že se dívám na boty ve výloze obchodu. Přemýšlel jsem, že vejdu dovnitř a jeden pár si koupím, ale pak jsem si to rozmyslel. Boty, které zrovna nosím, mi na cestu z života budou stačit. (Blue)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!