Petr Ferenc Několik jmen na polské industriální scéně1. 9. 2004

„Polsko je na rozdíl od České republiky decentralizovanou zemí, třeba jako Německo, nemá žánry přemosťující festival, jako je Alternativa, a proto tu není jedna silná industriální scéna“, řekl mi Kamil Antosiewicz, varšavský hudební publicista, pořadatel festivalu experimentální elektronické hudby Alt+F4 a první polovina laptopového projektu Viön & Mem. „Před sedmi lety tu nebylo nic, nyní jsme ale udělali obrovský krok dopředu – jsou tu labely, festivaly“, dodal a vychrlil na mě záplavu jmen. Pokusil jsem se v nich alespoň trochu zorientovat.

Polští industrialisté jsou na tom stejně jako jejich kolegové z jiných zemí – jejich hudba je výrazem entuziasmu a nadšeného amatérství a své tvůrce rozhodně neuživí. Spíše naopak - alba vycházejí ve vlastních nákladech (či na značkách založených příznivci směru) a za komerční úspěch je považováno alespoň částečné vrácení investic. Koncerty jsou pořádány opatrně, většinou více projektů za večer a zisk (či prodělek) je sázkou do loterie. Situace stejná jako v Čechách, jen s tím rozdílem, že průměrný počet návštěvníků vystoupení je 150 (dle Antosiewicze) až 250 (dle členů wroclavské skupiny Job Karma), první ročník industriálního festivalu ve Wroclavi (jakési Mekce polského industrialu) prý navštívilo 500 diváků. Čísla, o kterých se nám v Čechách může jen zdát. Příčinou je pochopitelně větší počet obyvatel, ale dost možná také silná gothicrocková scéna (další podobnost Polska a Německa). Za otce polského industrialu lze považovat dvě skupiny z osmdesátých let - Reportaż, kombinující zvuk tradičních nástrojů s použitím hluků a rádia a Za siódma góra, jejichž „songs not songs“ stály na setkávání akustických kytar s ruchy a efekty a inspiraci čerpaly z britského darkfolku Current 93 a Death In June. První z obou rodičů stihli ještě za komunistické éry vydal LP a docela nedávno z pozice legendy přichystali reunion, z řad druhých pochází Wojciek, zakladatel největšího polského industriálního vydavatelství Obuh, v němž kromě domácích jmen vychází i zahraniční produkce – např. portugalský propagátor musique concréte Francisco López. Z dalších labelů lze jmenovat například Ignis (napojený na další ze zakládajících projektů Spear), Requiem či Polycephal. Svou značku – Schöne Blumen Musik – má i jeden z nejvýraznější dvojice současných polských projektů Genetic Transmission. Pod názvem převzatým z písně australských klasiků žánru SPK se skrývá Tomasz Twardawa označující se za dada bruitistu a tvořící agresivní hudbu na pomezí noise, bílého hluku a koláže (jak už je mezi industrialisty módou, i on se vyznává z obdivu k surrealismu). Jeho celkem početná diskografie představuje výbušný mix rytmického hluku, nepříjemně vysokých frekvencí, překvapivých vpádů konkrétních zvuků a určité militantnosti. V dlouhých, jakoby násilím z kloubů vymknutých kompozicích se nepředvídatelně střídají hystericky hlukové pasáže s momenty ticha a primitivistické s pečlivě odměřeným. Rytmus se zjevuje sporadicky. Nejčastějším zvukovým rejstříkem je Twardawovi odlidštěný elektrický hukot, jiné zvukové zdroje používá jen zřídka. Jako by se v Genetic Transmission mísila výbušnost Merzbow s aranžérskou škodolibostí Nurse With Wound. Různorodost svého přístupu ke zvuku a posluchači Twardawa ukazuje na jednotlivých albech, koncipovaných vždy jako pevný celek o několika nepojmenovaných částech / tracích. Zmíním se o třech: zatímco Electro Bruitiste (bez data) je od začátku do konce intenzivní hlukovou smrští, více akustická News From Wormland (2002) je řekou s hlubokými tišinami, drobnými zrnky zlata, náhodně převalovanými oblázky, vírky a hebkým proudem teplých frekvencí, které posluchače nakonec dovedou na překvapivý okraj nebezpečných peřejí. Konečně loňská White Night se nejvíc blíží postindustriálně-surrealistickému modelu a v hojné míře nabízí narativní koláže konkrétních zvuků, na mnoha místech jako hlavní stavební kámen hudby alba. „Industrial je soubor zvuků ‘ukradených‘ z okolí, které samy o sobě nemají hudební ani harmonický charakter, ale jejichž spojení může být velmi imaginativní a emocionální“, říká dvojice Job Karma tvořená Maciekem Frettem a Aureliem Pisarzewskim - v současnosti nejúspěšnější polský industriální export. Vznikla v roce 1998 a do značné míry přispěla k výsadnímu postavení Wroclavi coby hlavního města polského industrialu. Podle dvojice však byla Wroclav vždy zvláštním městem s ojedinělou atmosférou danou sousedstvím nacistické architektury se socialistickým realismem (a pomníky ideologií jsou vděčným předmětem tvůrčího zájmu industrialu). Díky poloze mezi Prahou a Berlínem sem rovněž jezdilo mnoho zajímavých skupin. Wroclavský industriální festival, na němž se pánové z Job Karmy organizačně podílejí, byl při svém vzniku inspirován pražským a díky spolupráci s pražským sdružením Ars Morta Universum dochází ke vzájemné programové výměně a výpomoci. Z tohoto důvodu probíhají oba festivaly nedlouho po sobě. Co se týče zvuku, je Job Karma pravým opakem Genetic Transmission. Její sevřené repetitivní skladby láskyplně zkoumají možnosti analogových syntezátorů, tónových generátorů, oscilátorů (jejichž stupnice skupina používá jako emblém) a kytary. Pomalá, chytlavá tempa, přehledná stavba skladeb, statické bzučení frekvencí, krátké hlasové samply, absence rušivých šoků a jakoby nehybný mlžný opar nad povrchem zvuku skupině zajistily smlouvu s prestižním vydavatelstvím Amplexus, u níž v loňském roce vyšlo album Ebola (viz HV 6/03). V kontextu nepočetné diskografie Job Karmy (jedná se o třetí řadové album) se sice jednalo o kvalitativní krok zpátky, v obhajobu je však nutno říci, že předchozí dlouhohrající deska Newson (Obuh) byla tak výjimečné kvality, že se na ni muselo navazovat velmi těžce a v porovnání s její sevřeností zní následující pokus o košatější formy trochu rozplizle. Pevnou součástí vystoupení Job Karmy je vizuální složka – ať již tvořená svébytně animovaným, v duchu orwellovsky pochmurných vizí angažovaným videem či ohňovou show. Za dokumentaci tohoto přístupu může sloužit Ars Mortou připravená videokazeta Oscillation Ritual. Zvuku Job Karmy se trochu podobá i hudební tvorba Rafała Sadeje řečeného Moan. Sadej svou tvorbu odvozuje od prostředí hornického města Siemianowice, kde vyrůstal a kde je industrial běžnou součástí života. Stačilo otevřít okno, aby se ozývaly zvuky (vzdálené dunění, kov), které později vědomě používal, i když ještě zastřeněji, minimalističtěji a neokázaleji než Job Karma. Zatím jediné řadové album, které vydal (mimoto má na svém kontě spoustu kazet a příspěvků na kompilace), CDR Isolate (2000), je kolekcí sedmi navzájem na sebe navazujících částí postupně obohacujících dominantní neměnnou náladu. Opusťme na závěr čistě industriální pole. V úvodu zmíněný Kamil Antosiewicz své hudební směřování i festival Alt+F4, který pořádá (základnou je mu Varšava, poslední ročník však měl podobu turné) obrací směrem k improvizovanému laptopovému noise a kromě svých vlastních kreací publiku při posledním ročníku předvedl krajany Spear a Zbigniewa Karkowskiho a coby zahraniční hvězdu Fennesze. Noisem, postrockem, jazzem a spoustou dalších žánrů se zabývá sdružení Pracownia ludzie a konečně: v Krakově působí polský průkopník tzv. demo scény (pracující s archaickými počítači) Palsecam. www.terra.pl www.alternativepop.pl

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!