Petr Ferenc Duthoit / Hautzinger / Schellander / Vrba: Esox Lucius16. 2. 2015

Duthoit / Hautzinger / Schellander / Vrba: Esox Lucius

Corvo (www.corvorecords.de)

 

Neidiomatická improvizace je zaklínadlo jen o málo méně vyčichlé než třeba Echtzeitmusik či onkyo... ale byly to těch pár sezón po roce 2000 zajímavé časy. Problém byl jen v tom, že tohle osvobození improvizované hudby od (především) jazzových klišé na sebe nakonec nabalilo tolik pravidel, že se z něj stalo něco až hanba předvidatelného, něco, co zavání dobrodružstvím asi jako po třiceti letech náhodně přečtená mayovka. Titíž ostřílení hrdinové se setkávají v týchž salónech, kde si tak dlouho dávají přednost v lítačkách, až zapomenou, že šli někomu vyprášit kožich. Anebo to furt funguje a já jsem páprda?

Jedním z údajných půvabů hry je, že to dělá každý s každým. Vzhledem k existenčním otázkám, jako jsou složenky, je to u profesionálních improvizátorů ostatně nutné. Problém je, že improvizace lidí, kteří spolu hrají poprvé, je kvalitativně odlišná od improvizace letitých sestav (jakoby se pořád činily první krůčky) a že pak všichni mají sice bohatá, ale nachlup stejná portfolia.

A mně to vypisování kdo s kým fakt nebaví. Pokud se v improvizační scéně neorientujete, stejně vám ta jména moc neřeknou a beztak si všichni už někdy zahráli nebo jednou zahrají s Axelem Dörnerem. Ale ve stručnosti: Franz Hautzinger je guruem vídeňské improvizační scény a virtuózem „jiné“ hry na trubku. Isaballe Duthoit zvukomalebně kouzlí sklarinetem, Matija Schellander vystudoval kontrabas, zrovna tak často ale hraje na modulární syntetizér... a pokud neznáte Petra Vrbu a jeho trubku s klarinetovým náhubkem a vibrující reproduktory, nejste čtenářem HIS Voice. Sláva, povinnosti bylo učiněno zadost.

Proč jsem se tedy rozhodl recenzovat právě ad hoc improvizační sestavu kolaboračních všežravců? Proto, že tahle čtveřice zní, jako by spolu hrála odjakživa, a ukazuje mi, že i podle mého názoru vyčpělá výše popsaná idea se dokáže obalit chutným masem. Opět se mi potvrzuje, že spíše než scény je třeba sledovat jednotlivce či jednotlivá díla.

Hudebníci se v roce 2012 sešli ve studiu A Českého rozhlasu, výsledkem je pětatřicetiminutový vinyl s pěti tracky příkladné sevřenosti a estetické jednoty. Jakoby ani nešlo o společnou improvizaci, mnohem spíš mi výsledek připomíná akuzmazickou kompozici. Už proto, že byste nejspíš neřekli, že slyšíte dvě trumpety, klarinet, hlas a... no, ten modulární syntetizér pár okamžiků poznat je, jinak sledujeme mistrovskou lekci v tom, jak hrát na nástroje tak, aby ani chvíli nebylo učiněno zadost očekávání důvěrně známých témbrů. Žádné melodie, harmonie ani zřetelné rytmy, žádné postmodernistické odkazy kamsi, jen pečlivě odstiňovaný Zvuk, jeho barvy, hlasitost...

Ano, album díkybohu neohromuje virtuozitou – což neznamená, že se jí tvůrci při vyluzování všech těch zvuků třeba nedopustili – a jeho rozdělení na pět tracků je mi vlastně zcela lhostejné. Šumy,  ruchy, lupance, temperovaný dech, to vše se střídá s náhlými propastmi ticha, takže to, kde jedna „instantní kompozice“ končí a druhá začíná, mi ani při opakovaném poslechu nikdy nebylo zcela jasné. Na škodu mi to ale nepřipadá, tohle album je navzdory zvukové cudnosti a stručné stopáži pořádným dravcem, půvabným i nebezpečným. A nevyzpytatelným tak, že se k němu budu muset ještě mockrát vrátit. Proč se ale jmenuje štika?

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie