Z.K. Slabý Robert Kusiolek: Qui Pro Quo2. 3. 2015

Robert Kusiolek: Qui Pro Quo

Multikulti Project (www.multikulti.com)

 

Mezi Multikulti Projektem a Robertem Kusiolkem můžeme dát rovnítko. Po čísle 1 = Nuntium (2011), 2 = The Universe (2014) na tomto labelu vychází i třetí záležitost tohoto poloklasicizujícího a polojazzujícího akordeonisty, nazvaná Qui Pro Quo (2015; pozor – neplést s ustáleným quid pro quo, něco pro něco). Zatímco obě předchozí alba byla spojena s perkusivním mágem Klausem Kugelem (a v případě Nuntia i s Antonem Sjatrovem a Ksawerym Wojcinskim a při Universu s Perrym Robinsonem a Christianem Ramondem), tentokrát osciluje obsazení na hraně moderní komornosti a improvizace s jazzovými a drónovými názvuky. Je to především zásluha pianistky Eleny Czekanowé, většinou spjaté s působením v symfonických orchestrech, ale nezadají si s ní ani spíše jazzomilný  Pawel Postaremczak s tenorem a sopránkou a Grzegorz Nowara, který své hloubky těží jak z basové, tak kontrabasové tuby. Sám Kusiolek přidal k harmonice bandoneon a na obou nástrojích prostřídává osobitý, k avantgardnímu spění zaměřený výkon, neporovnatelný ani s alternativní polkovostí takového Guye Klucevseka, ani s rozvichřovanou ultrafolkovostí takového Larse Hollmera.

Celá plocha pětačtyřicetiminutového alba je rozdělena do devíti aktů, tedy jednání, bez jakéhokoli dalšího pojmenování. Vše je tu provázáno a proměnlivost jednotlivých aktů probíhá zcela samozřejmě, jakoby samovolně. Nástroje se od počátku vynořují znenáhla, prostupují se, zdá se však chvílemi, jako by se míjely mimochodně, ale opak je pravdou, jsou do sebe – snad mimoděčně – zaklesnuty, napřed poloztracenkově,  kdy repetivě zahrčí a zašumlují, pak přijde teprve ona chvíle, kdy Czekanowa zabere do kláves a Nowara zausiluje, aby jeho nástroj zazněl jako z Jericha, ale to už zaberou všichni, rozjedou se a zdá se nám, že je nic nemůže zastavit ve vykvilovaně rachotivé údernosti, při níž se vzmáhá vymáhání, vykotávání a probluzování. I když posléze hudebníci zvolňují, pozadýchají se a zabloumají, harmonika vystoupí do popředí, navodí takřka hospodsko posmutlivou atmosféru a překlene zdánlivou prodlevu. Kusiolek, málo platné, svému kvartetu vévodí, situaci problázňuje, potýká se s Nowarou až do vzřícena, oba se na sebe uštěpují, ale potom se poschovávají do zvukového podpalubí, kde si rochní a rochají s odbíjenkovým mezičasem „na půl úvazku“ a výdešně náznakují odjíždění, až dojíždění. Jenže z potencionálního zapopelení vždy znovu povstávají všechny nástroje, zaryční, zahoustnou, dospějí k rytmické proudnosti, rozhalekají se a hned zase zestřídmí téměř do umlkánova. Tento přístup vzhůru dolů se až bezmezně opakuje, hudebníci se zaštětí, zaškorpí a proharaší k dalším půtkám, vysmejčují si půdorys toho kterého jednání a prosoukají nebo prokníkají se k tomu příštímu. Právě proto vše vyznívá jako rozbíravostní vytušování a zatušování, vždy znovu vyvřelinově obrodivé, připomínaíjcí vyzdvihování břemen, vyručkovávané přeskupování, promýcování, popojíždění přes výhybky, překřižování, supění, škvírování, škvíření i dohláskovávání „se zatajeným dechem“. Z každého polopádu se však všichni vytetelí, vyšantročují, vysmýkají a mohou se dostat (jako v šestém aktu) do potichlého melodizování neholedbavého klavíru, což se ovšem neodehrává bez hokuspokusů spoluhráčů, kteří nastražují nebo nastřelují protáhle váhavé či zalykavě horoucí přídavnosti. Klavír se z nich vymaní, což o to, vrdlouhání ostatních nástrojů mu svědčí, a tak dochází (hned v sedmém jednání) k pozalykavé trachtaci s bolestínskými, trpitelskými, rouhavými, ale i šibalskými injekcemi. Tento proud, bez nadsázky vrtošivý, žvavý, vybíhavý, vše nepodstatné vytěsňující se opět rozrachotí, muzikanti v rozhozené přerývavosti zápasivě vyrukují až do mátoživé rozparcelovanosti, přeříkávají se i vyříkávají, co chtějí sdělit, do jejich přetrvávajících promluv se však vřezává saxofon, pln touhy sdělit, co se jemu přihodilo, ostatní se pochopitelně vměšují, rozkotávají nebo vyvažují jeho  výpověď, rozmíškují i souputničí i samy sebe udolávají. Je to až rasputinovská zaklínavost, výtřesná, odsekávaná i zkomíravá, březí snahou vše patřičně dopovědět a dořádit. Závěr je protikladný. Zahalenostně doklidňující harmonikaření se oprošťuje, vyvléká se ze všech naznačených rmutů, k čemuž mu napomáhá pointilizující klavír, jde o doznávavě paprskující nitrování (ano, niternost tu převažuje), končící v záběžkovém zdoko(na)lování.

Kdo na tom všem vydělá? Soudím, že posluchač, protože mu Kusiolek se svými spolu/protihráči nabízí krusty hudby neslyšené, hudby, kterou obestírá záhadně tajemnostní fluidum. Kdo nevyhledává, co už notoricky zná (a takových lidí se sklonem k omílané setrvačnosti je kupodivu hodně), bude na koni. Kusiolek si desku od desky vydobývá pozici nečekaných hudebních výprav do neznáma, využívá k tomu jak své mistrné hry, tak příbuzně jednajících kolegů i jejich variovaného obsazení. Věru, někdy se vyplatí nečekat pouze na to, co nabízejí velké labely.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie