Z.K. Slabý Julie Tippetts & Martin Archer: Vestigium30. 3. 2015

Věřil jsem jí jako éterické Julii Driscoll, když vystoupila v roce 1968 na Bratislavské lyře (včetně pozdějšího zahořekování nad okupací Československa). Věřil jsem jí jako Julii Tippetts , když se vyvázala z populární hudby a po boku svého manžela, avantgardního klavíristy Keitha Tippetta, se stala jednou z nejpozoruhodnějších vokálních experimentátorek. A věřím jí i dnes, kdy spolu se svým současným hudebním partnerem, klávesistou, elektronikem a všestranným konspirátorem Martinem Archerem vydala na Discu (po Ghosts of Gold, 2009, Tales of FiNiN, 2011 a Serpentine, 2012) už čtvrté album Vestigium. Zpívá tu své niterně vytvořené a niterně prožívané texty ve vlastních aranžmánech, je s Archerem spoluautorkou hudby a kromě Archera ji na dvou deskách doprovází bubeník a perkusista Peter Fairclough, kontrabasista Seth Bennett, kytarista Gary Houghton, flétnista a saxofonista Michael Somerset Ward, tedy známá ekipa hudebníků, podílejících se na většině Archerových projektů, a dalších osm muzikantů s různými nástroji od trubky po violoncello včetně laptopu a elektroniky. Stopy bosých nohou, které vidíme na obalové ambaláži, nejsou náhodné. Sugerují nám fakt, že Julie Tippetts je ve svém projevu „bosonohá“, tedy bez zbytečných přísad a šminek. Dovede totiž okamžitě vzbudit křehkou a zároveň vzlínavou náladu, jemně se vetře do našeho povědomí a omámí nás, její škála sahá (bez jakéhokoli razantnějšího vynucování) od kolébavé něhy po zdůrazněné vypravěčství, při kterém záleží na každé slabice, svěřuje se nám, vybízí nás („Pij mě…“), výdešně utajuje, co nemá být dořečeno, ale pak se opře do několikapolohové, dialogizující sběrnosti, je rozdvojená, dramatizující, podbouřněná, zdůvěrňující, položalující, balancující, neoponuje si, nicméně svá témata zaoponovává, zaviřuje, zasutinovává. A hudba to vše se špetkou orientálničení a s odbíjeným mrskutem podmalovává, jemně temperuje, prolíná, elektronika drobátko narušuje pravidelnost a koriguje jednoznačnost nálady, jde v podstatě o vzájemné obalamucování zpěvánek a hudebnostnění, avšak zároveň o střídmou provázanost poetičnosti, (roz)vrativosti, žalnosti.

Dvojdeska působí jako sevřený celek, byť se stupňující se proudivostí, kdy se v posledních anti-šansonech přidává další a další vrcholeni, jaké už nečekáme… až do přichvátaného odkoncertnutí. Těch témat je čtrnáct a Martin Archer, jeden z mála tvůrců, který dokáže vytvořit zcela osobitou hudbu, bez zjevných vlivů, bez nadměrných opakovaček a bez hluchých míst, tu za pomoci ostatních dokáže vynajít pokaždé jiný gejšlivostní vstup, vždy jiné rámování, náznakově probíravé, startovně procizelované, prozvučně zabydlované, vehrávané, plašivě vytryskující, rozřepeně prošůrované. Protože nemíní jakkoli ubrat jednoznačně vůdčí úlohu vokalistky, může se hudební doprovod místy jevit jako jednotvárný, jenomže při bližším ohledání zjistíme, že je mnohovrstevný, aniž přehluší základní sdělení, pouze hlas obklopí, prokreslí, obzvučí, opentlí, zavlní, rozševelí, ale i rušičkuje. A Julie Tippetts toho patřičně využívá, svěřuje nám svá tajemství, která se klenou do různých ploch, její střídavá mluva a zpěv vyzařují jak naléhavou poklidnost, tak zneklidňující zaklínání, nedá se zviklat a vždy se zavčasu prodere zvukovým zápraškem nebo sprškou, vnějšímu dramatizování čelí vnitřní dramatičností, vemlouvá se, je kazatelsky pronábožněná , áriově teatrální, výřečně zaříkávající. Vokalistka je natolik nenásilně, ba řekl bych až nenápadně proměnlivá, že si ani neuvědomujeme, jak přejde od protáhlujícího vyprávění k nakažlivé zpěvnosti, jak toto nadnášivé prozpěvování překonává hudební rozvalinování. A hudba naopak postupně reaguje rumplujícím popichováním, paběrkuje kolem vokálu, hází mu záchranné pásy, aby mohl bezpečně kotvit, její doprovodná vehemence může být pronikavostně „vypráskaná“, ale může se zmnožit do pádivého industrializování i triumfálního zkoncertnění, ale pozor – to vše nezahltí vokál, tím méně ho potlačí. Jde o zcela unikátní pojetí, které nezevšední při poslechu více než dvaadevadesáti minut, během kterých probíhají taková témata, jako jsou Shiver Acros the Soul, The Beckoning, Secret nebo Stalking the Vision. Ano, teď bychom mohli citovat z textů zmíněných i dalších songů, ale podnětnější bude, když si je (znovu) poslechnete na Vestigiu samotném. Jeho stopy vás poznamenají. Řekl bych dlouhodobě.

Julie Tippetts & Martin Archer: Vestigium

Discus (www.discus-music.co.uk)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie