Přemysl Ondra Kovové okénko: Neakceptovatelná tvář svobody?14. 4. 2015

Když si člověk v hlavě listuje tématy, která by rád trochu rozpracoval, zjevují se mu jednotlivé nápady ve škále od těch řekněme neškodných/nekonfliktních/historizujících, až po ty nejednoznačné/nepopulární a do jisté míry i nepříjemné. Pamatuji si, že když jsem před dekádou proplouval neznámou a podivnou krajinou industriální hudby a souvisejících žánrů, tak jedna z věcí, která mě zaujala, bylo, mírně řečeno, zvláštní užívání silných a často hraničících symbolů. Ne, že bych předtím nebyl obeznámen se spoustou kapel, které se tohoto způsobu vizuální práce chopily kolem přelomu tisíciletí (tj. v době, kdy jsem o původních inspirátorech neměl ani potuchy), nicméně syrovost, ráznost a určitá nebojácnost mne přeci jenom z počátku zarazily.  

Ať už to byl totenkopf Death in June, nebo keltský kříž s vlčí hlavou Grey Wolves, každý takový symbol si vyžádal z mé strany zastavení se a využití dostupných informací k tomu, abych si vytvořil názor, na co se to vlastně dívám. Přibližně v té době jsem se dostal i k živé zahraniční produkci, což mi celou situaci spíše zkomplikovalo, protože rozhovory s umělci na toto téma byly do jisté míry enigmatické, což bylo dáno atmosférou té doby (tj. kolem roku 2005), kdy hudební žurnalistika příliš neoplývala pochopení k čemukoliv ambivaletnímu a také složitosti problému, který se u merchandise stolu nevysvětluje zrovna dobře.

Kdo se ovšem k této otázce vyjádřil jasně odmítavě, byl anglický autor Brian Duguid, který ve svém článku pojmenovaném podle alba Test Dept. The Unacceptable Face of Freedom učinil pokus o rozbor postojů anglické power electronics Grey Wolves se snahou dokázat jim, že jejich styl vizuálního útoku je pouze neproduktivní provokace, která má blízko k afirmaci fašismu, pokud ji v dané chvíli již dávno není. Tento článek se v průběhu let citoval poměrně hojně a pro značnou část veřejnosti, která se industriální podhoubí blíže nezajímala, tvořil spolu s ReSearch: Industrial Culture Handbook hlavní zdroj informací o této mimořádně komplexní subkultuře.

Já osobně se způsobem argumentace a vyzněním článku nesouhlasím, a proto jsem se rozhodl k drobné polemice na téma extremismus a industriální hudba. Chápu názor, že přesně po dvaceti letech od vydání článku má jakýkoliv oponent téměř na růžích ustláno, protože vývoj společnosti, názorů a lepší informovanost o daných kapelách, zákonitě musela dát každému autorovi dneška do rukou smrtící zbraně, před kterými je autor dvě dekády staré úvahy z principu v nevýhodě.

Rád bych, aby tomu tak bylo, nicméně nic z toho se bohužel nestalo, a tak jsou i dnes staré nahrávky Whitehouse pro většinu populace něčím neviděným a nadmíru šokujícím (a to i přes jejich třicet let věku) a jejich vizuální vyjádření stále budí různé, často neadekvátní reakce. Doba je zkrátka taková, že avantgardní skladatelé jsou stále velmi často označování za kakofonisty a hudební kuriozity, vídeňští akcionalisté za zvrhlíky, členové BDSM subkultury za úchyláky, no a konečně příznivci a tvůrci extrémního industriálu za fašisty, komunisty a často i kombinaci obojího. Možná se to Vám, čtenářům HIS Voice, zdá jako surreální fraška, jakoby vystřižená z kafkovských prorežimních kulturních svodek ČSSR osmdesátých let, nicméně zkuste se někdy pobavit s člověkem stojícím mimo alternativní umění a budete překvapeni způsobem utváření jeho názoru, který si vlastně ničím nezadá s výše uvedeným článkem.

Právě z těchto důvodů pokládám za přínosné sepsat polemiku s těmito názory a opřít se o to, co jsem za ta léta stihl nastudovat o futurismu, vídeňských akcionalistech, kultuře šedesátých a sedmdesátých let nebo o ideových východiscích Throbbing Gristle (kteří mimo jiné do loga svého labelu umístili siluetu osvětimského krematoria). Projdu si znovu, co hovořil Slavoj Žižek (toho snad z fašismu nikdo nepodezírá) a Michael Foucault o vnímání symbolů a historické zkušenosti, abych se pokusil ukázat, že cesta kontroverzního symbolu z dramatických a krutých historických událostí na pódium vůbec nemusí být tak jednoduchá, jak se zdá, a že afirmace neboli schvalování symbolů extrémní pravice či levice probíhá zcela jinou formou, aniž by se k ní 95% industriálních, power electronics nebo noise hudebníků vůbec přiblížilo. Samozřejmě vždy existuje několik málo uskupení a jednotlivců, kteří se nechají strhnout při onom tenkém balancování do nadšeného souhlasu, ale s potěšením můžeme konstatovat, že právě v extrémní elektronice jich není příliš mnoho. Snad za to může skutečnost, že s v rámci tvrdě industriálních žánrů moc pozornosti od širší veřejnosti nezískáte, snad je to díky hudebním formám estetizovaného hluku, který příliš neumožňuje jasná a nezpochybnitelná poselství, možná i kvůli uzavřenosti jednotlivých členů této subkultury, těžko říci.

Tedy, jak to celé bude probíhat. Samozřejmě, v tomto okénku pro komplexní úvahu příliš prostoru není, proto mi dovolte se s vámi o své postřehy podělit formou dvoudílného článku, který vyjde zde na stránkách HIS Voice, a ve kterém si jednotlivé kapitoly z dějin hudební ošklivosti a kontroverze rozebereme detailněji. Jistou pointu ovšem mohu prozradit už v tuto chvíli, a sice,  že uskupení jako Death in June, Boyd Rice (na obrázku), Throbbing Gristle, Laibach, Grey Wolves, Con-Dom ani Genocide Organ nejsou skupiny, které by propagovaly jakoukoliv formu totality či selektivní nenávisti. Jejich přístup je možné označit za pokřivené zrcadlo společnosti, redukci společenských konvencí ad absurdum, nihilismus, cynismus a anarchistické libertariánství, ale nikoliv jako propagaci totality. Uvidíme, že spletenec šedesátých let se vznikem moderních občanských hnutí, novým způsobem uvažování o jazyce a člověku spolu se sociální krizí sedmdesátých let a informační transformací osmdesátých let vytvořil zcela novou situaci vnímání skutečnosti, ve které je sice někdy složitější se orientovat, ale z mého pohledu to vždy stojí za trochu námahy. Okénko zde pro tentokrát ukončíme, abychom se naplno mohli pustit do první části našeho rozboru, který, jak doufám, trochu posune vnímání některých kontroverzních fenoménů industriální scény.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!