Miloš Vojtěchovský Munchův skrik, harmonium Ivora Cutlera, továrna v Jiříkově a ozvěna střední Evropy16. 4. 2015

Kdysi jsem si nějakou dobu lámal hlavu otázkou, jaký hudební nástroj by mohl být znamením doby, ve které žijeme. Napřed mi přišlo, že to jednoznačně musí být elektrická kytara: vždyť bez té drsné, zvonivé, mučivě pronikavé maskulinní energie si jen těžko představit hudbu po druhé světové válce! Postupně jsem začal váhat díky všudypřítomnému rachocení bubnů, bicích, perkusí: v ulicích na průvodech a přehlídkách, od sousedů, v rádiu, televizi, v dokumentárních válečných filmech, všude. Bicí jsou ještě nebezpečnější, útočněší a svádivější než kytara – rytmus pravidelných úderů paličkou do napjaté blány evokuje tlukot srdce, sexuální akt i klapání strojů. Takové dunění šlapáku – moderní verze tamtamu - vniká hluboko do lidského těla a vibruje v okruhu  několika kilometrů do těla krajiny. Pomocí bicí soupravy se rocková i jazzová hudba přibližuje hrozivým hlasům bohů na obloze i bytostem pekla, vládcům ničení, zrození bouře a ohně. Geniálně vystihl fenomén spojení bubnu a křiku čerstvě zvěčnělý Gunter Grass v Plechovém bubínku. Dětská hračka – červenobíle pomalovaný nástroj trpaslíka Oskara Matzeratha - znamená krutost, absurditu i obranu před hrůzami války. Podmiňuje vrozený talent ultrazvukového projevu protagonisty: “neboť kdykoli mi brali bubínek, rozkřičel jsem se, a když jsem křičel, pukaly drahocenné věci: byl jsem schopen k puknutí rozezpívat sklo; můj křik zabíjel květinové vázy; okenní tabulky srážel můj zpěv na kolena a dával vládu průvanu; můj hlas jako cudný a tedy neúprosný diamant rozřezával vitríny a uvnitř vitrín, nepozbývaje přitom své nevinnosti, pohřešoval se na harmonických, ušlechtile rostlých, milou rukou věnovaných, lehce zaprášených likérových sklenkách.” Možná, že není Oskarův řezavý falset nepodobný hluku, který přepadl trýzněnou bytost na mostě, zpodobněnou v kultovním obraze Skrik Edwarda Muncha. (tak se v norštině řekne křik). Munch jej namaloval v první verzi v roce 1893 a v poslední v roce 1910, tudíž ve stejném roce, kdy v Itálii zveřejnil Francesco Balilla Pratella Manifest futuristických hudebníků, rehabilitující pro hudbu hluk a rámus. Křičí ten chlapík na obraze opravdu, nebo si spíš ve snaze chránit před něčím, co na jeho duši a sluch sónicky útočí zvenčí, jen vyděšeně zakrývá uši?  

skrik.gif

Pokud bych měl naopak podumat nad tím, jaký hudební nástroj během dvacátého století (v západní kultuře) takřka vyhynul, jaký jen taktak přežil století od svého narození, jaký téměř ztratil magii a opodstatnění, vyjde mi, že to musí být harmonium. Už ten název zní v naší době jaksi podezřele a archaicky!

Podivný míšenec varhan, piana a bicyklu, levná náhražka honosných kostelních varhan, zmodernizovaná verze středověkého regálu s měchy pod nohama, mobilní kus nábytku. Patří k tradicím protestantismu, stejně tak k chudšímu druhu venkovské katolické hudební kultury, či misionářskému kolonialismu. Ovšem před sto lety zažívalo harmonium svoji slast slávy. Jako ideální nástroj si ho vybral v roce 1875 samotný Herman von Helmholz když formuloval a empiricky dokládal nauku o vnímání tónů (Učení o vnímání tónů jako fyziologickém základu teorie hudby).

Českosudetské či rakouskouherské firmy vyrábějící varhany a harmonia, například kdysi slavná dílna varhanáře Jana Tučka v Kutné Hoře, nebo farbrika August Foerster v Jiříkově vyrobily “až 8000 harmonii obou typů”. Místní harmonia se vyvážela do celého světa, včetně USA. V Ohiu a pak ve státě New York sídlila továrna patrně nejúspěšnějího obchodníka a konstruktéra domácích jazýčkových varhan devatenáctého století pana Rudolpha Wurlitze, imigranta ze Saska. Ale v Jiříkově postavili Alosi Hábovi šestinotónové harmonium a to nikdo jinde na světě nedokázal.

BergenWurlitzer2.jpg

Marná sláva, dneska - pokud vím, se žádná nová evropská harmonia nestaví, pokud se ovšem nemíníte spokojit s indickou mutací opatřenou ručním, nikoliv nožním dechem. Ovšem pozor: pety, nebo baja není tradiční asijský nástroj. Je uspůsobeno a domestikováno podle evropských exemplářů, které v devatenáctém století přivezli do Indie nejspíš z Anglie. Ale kdo ví, možná třeba z Jiříkova?  

Trochu dýchavičný témbr uhasínajícího a probouzejícího se harmonia přilákal některé hudebníky z břehu vážné hudby, tak i té trochu méně vážné. Allen Ginsberg si indické harmonium oblíbil jako doprovodný hlas během autorských čtení. Zde například jeho interpretace básně Williama Blakea Songs of Experience z roku 1969.

nico.jpg

 

Možná neslavnějším kdo akustické harmonium přidal k rockovému zvuku, byla Nico.

 

A pochopitelně instrumentálka Toma Waitse Just Another Sucker on the Vine z alba Swordfishtrombones (1983).

 

cutler.jpg

Podle mne je ovšem největším harmonistou minulého století skotský excentrik, performer, básník, filosof a hudebník ze Ivor Cutler. Jeho vystupování v programech redaktora Johna Peela jej dostalo do povědomí anglické veřejnosti. V roce 1967 ho Beatles pozvali, aby si zahrál malou roli ve filmu Magical Mystery Tour a zazní zde také jeho nejslavnější píseň I am Going in the Field, ostatně vyzněním ne nepodobné mnohem slavnějším Jahodovým polím navždy.

 

cutlermccartney.jpg

 

Člen skupiny Soft Machine Robert Wyatt v roce 1974 Cutlerovu písničku Little Red Robin hit the Road zařadil do alba Rock Bottom. Soft Machine jej pozvali, aby vystupoval jako předskokan na jejich koncertech. Což se nestalo, protože prý nevěděli tehdy o jeho zdrženlivosti k hlasité hudbě a odporu k hlasitosti obecně. Mezi Cutlerovi obdivovale patří Jim O'Rourke, hudebník, který některé Cutlerovy písničky převedl do jiného zvukového vesmíru. Letos o Cutlerovi vznikla divadelní hra. Hlásí se k němu také David Shrigley, konceptuální umělec, jehož kresby jako by přímo navazovaly na styl podivína s květem umělé slunečnice na klobouku.

shrigley-aspen-ski.jpg

 

Když v roce 2006 Cutler zemřel, v nekrolozích zaznělo, že odešel jedinečný a nenapodobitelný mistr britského, nebo skotského humoru. Cutler sám v textech a rozhovorech tvrdí, že vedle inspirace, které mu dalo do vínku jeho židovství, tedy milieu ve kterém jeho rodina – imigranti ze střední Evropy žila, to byly hlavně povídky Franze Kafky, tvorba bulharského básníka Božidara Božilova, Francouz Eugène Guillevic a Skot John Burnside.

Tomato Brain, Ivor Cutler a Linda Hirst:

 

Našinec by zalovil v paměti a možná by našel jisté afinity v písničkách dvojice Vodňanský & Skoumal - autorů ovládajících syžetovou masku zdánlivé naivity a hlavně v dětské poezii Emanuela Frynty. Provenience poetiky Ivora Cutlera bývá často kladena do souvislosti se střední Evropou. Jako by jeho láska k tichému mechnickému nástroji, sestrojenému ku skromnému slavení harmonie boží prozřetelnosti v epoše pozitivismu, třídního boje, elektřiny a parních strojů patřila k onomu melancholickému vědomí odcházení, mizení něčeho, co se nikdy nevrátí. Atmosféry mýtu střední Evropy dvacátého století.  

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Death Threat - Blood Rain EP