Z.K. Slabý Martin Archer & Engine Room Favourites: Bad Tidings from Slackwater Drag20. 4. 2015

Po Vestigiu s Julií Tippetts a po Third Opening tria Inclusion Principle se Martin Archer na svém Discu (už s pořadovým číslem 50) dvojkompaktem Bad Tidings from Slackwater Drag (v hodinové plus padesátiminutové stopáži) vrací ve své trojemisi z března 2015 k pozici nahrávek z let 2012 až 2013, která vyšla pod názvem Blue Meat, Black Diesel & Engine Room Favorites. Dokonce záměrně pojmenoval svůj hudební kolektiv, sestávající z tenorsaxofonisty a fagotisty Micka Becka, klavíristky Laury Cole, vibrafonisty Coreye Mwamby, houslisty Grahama Clarka, kontrabasisty Setha Bennetta a perkusistů Petera Fairclougha, Walta Shawa, Johnnyho Huntera a Steva Dinsdala, částí tohoto titulu, aby návaznost byla zřejmá. Totožná jsou totiž východiska: inspirací mu bylo opětovně (což je i na ostrovního Evropana dost překvapivé) chicagské AACM, tedy Association for the Advancement of Creative Musicians, konkrétně Art Ensemble of Chicago, Wadada Leo Smith nebo Anthony Braxton, ovšem ta je přetvořována místem i dobou, jeho vlastní osobitostí i výběrem muzikantů, mezi nimiž shledáváme jak veterány, tak nováčky. Sám Archer je nejenom provokatérem, hybatelem, osnovatelem a strůjcem osmi komprovizací, pohybujícím se v rozmezí od čtyř do šestatřiceti minut, ovládá však také se svým sopraninovým, altovým a barytonovým saxofonem, basovým klarinetem, basovou zobcovou flétnou a basovou harmonikou jejich vůdčí linie, podněcuje své spoluhráče, dodává celému projektu vnitřní energii, svazuje pospolitosti bluesového základu v avantgardním pojetí s abstraktním vyjádřením. Nechce být postmoderní, nechce se stylizovat ani náznakem do nějaké retro-konvence, naopak přenáší to nejpříznačnější, co AACM rozvíjelo, do tohoto století – s výhledy do budoucna.

Vše, co tu slyšíme, bylo nahráno v Yellow Arch živě, pouze s několika pozdějšími studiovými pře/dohrávkami. A tak zaskočí nezaskočí, s jakým nádechem přiharcují na „plac“ perkusisté a jak důrazně se do akce vloží ostatní, především širokodeché saxy, zmnožené o další nástroje. Celé pojetí (jak je poznáváme hned v Songu for Alice Coltrane, věnovaném další sudičce Archerovy hudby) je hazardní, výmluvné, měnlivé, nerozkolísané, švitořivé, přecházející do samovolných sól (oceňuji zejména housle, vytvářející neopakovatelnou náladu), při nichž všichni zůstávají ve střehu a dokreslují scenérii drobítky vstupů a prostupů. Dokulisovávají ji, rozsvěcují zvukové lucerničky (vibrafon), bobtnají a prohandrkovávají se tématem nad kohortou perkusistů; jde o neustále akcelerující návraty a zvraty, vzmachy a útlumy až k šílejícím výkřikům, nad čímž vévodí veletočné vstupy saxů a omamnost houslí. Rovněž titulní kompozice, jediná nearcherská, z pera Julia Hemphilla, sestává z vějíře zvukových eskapád od vrzukání přes propleskování a harampádění po střídmě nahozené jemnohudení, je záludnostně záhadněná, podávaná po špetičkách, ovšem dokud se někdo nerozkuráží nebo dokud si perkusisté nezacelebrují jeden přes druhého nebo jeden po druhém jako před pikolou za pikolou, rozdráždí ostatní, nic však není jednoznačně nabíledni, nálady, rytmy, hlasnosti i ubernosti, vše se střídá v ustavičném proudění. Podobně New Intruder se rozhoupává a otevírá do velkokapelového rozhalasení, jež však má zase své měnlivé nuance; než máme příležitost si na něco navyknout, už nás zaskočí zabočení, průvlakování, vyhřeznutí, vysune se další exhibice nad perkusivním přikotáváním či podberlováním, a zalapáme po dechu, jak se pro vybroušeně opřezkovaném přechodu dostáváme do rozlícené, zarputilé, přisoumračné či rozkochané polohy, jak nás vždy znovu do děje vláká přesmyčková souhra několika nástrojů, z nichž každý si zdánlivě vede svou, ale ono to dohromady víc než pasuje.

Vzlínavé i vhrčované zatajemňování sice zahájí Downtown and Uptown, nicméně po vyždímávaném dohadování se přejde do štěbetavé vřavy, rozpravné, rozhádané, rozcapující, ale místy až konejšivě pohladivé, ke slovu se dostane balancivý klavír, housle se rozdychtěně rozčardášují a basa vše zaroubovává či zasukovává do obecného rozviřování. Což mírnyxtýrnyx přejde do souzuřivě rozkomíhaného Songu for Mary Lou Williams, ve kterém hráči v celistvém proudění uplatňují jeden trumf za druhým, vše je rozbíjivě prošpikováno údery a ruchy do roztočivé rozkomíhanosti, do dalšího horempádění, za které by se nemuseli stydět nejen protagonisté AACM, ale ani takový Albert Ayler. Satin Lantern sice napřed rozkurážení ututlává, ale i tady přejíždíme tobogánově z jedné polohy do druhé jako na běžícím pásu, leč zcela neběžně, výbojnost je markantně podpořena dynamickým klavírem v jakési jarní rozpučivosti, z nadšeného pokřičení se znovu vyhoupnou housle a přitahují nás svou šálivou opojností.

Právem se nejdelší titul – ten zahajuje druhé CD – jmenuje You Will Never Know Me. Jistě: nikdy nepoznáme, předem neodhadneme všechny zákruty tajůplnostních spádů Archera a jeho Engine Room Favourites. Po opatrném vstupu, během něhož se jakoby z houštiny proklesťují a prozvánějí perkuse i další nástroje, si hudebníci prubírují nejrůznější seskrumážovávání, jemné, prskoletní, rázně rázovité, výřečné (místy až ukecané) dialogy, vyštěbetávání, zvukové mamonění, posouvavá podehrávání sólujících extravagancí, která ligotají, otálejí, proševelují, vybalancovávají, prstokladní (klavír), zabasovávají (Bennett), protangovávají (housle), plaše dotekují, melodizují, vyněžňují. Mají k tomu dostatek prostoru (to je oněch zmíněných 36 minut), proto každý zvuk tu má své místo, všichni se postupně i souběžně zakolesňují, vypínají, vnucují, kolébají, uklidňují, vrcholově na(d)sazují i vzrušivě líčí tajůplnostní spády. Poznáváme, že větší kumšt nežli vyhrocované situace na plné pecky může být konejšivý samospád, skýtající vzrušivé napětí v nápovědích s nejroztodivnějšími detaily i se zvukomalebnými rozprostíránkami a rozeznívkami, odhalováním a probírkováním, kdy s napětím očekáváme každý další tón. Právě tady si markantně uvědomujeme, jak se skladba z prohlubení vysoukává do plnostního zabírání a znovuoživování, při němž je onou živou vodou kumštování všech nástrojů, jejich akurátní prostupování a dramatické scénování. Nic tu nespočine v delším poklidnění, neustále se něco pozoruhodného děje, mění, rozvíjí, sdílničí, uminutostňuje, rozverňuje i rozvážňuje, rozkomíhává, rozvášňuje a vroucní. V souvztažnosti k závěrečnému The Hard Blues si basa zabluesní, bicí ji podrázovávají, soubor jako celek rytmicky zasáhne a všichni vespolek si jakoby zadžemují ve vzájemné jednolitosti. Slyšíme zároveň jednotlivé nástroje i celek, což dodává skladbě zvláštní příchuť, protože je i není homogenní, její dvojznačnost hned tak nemá obdoby. Vše je založeno na osobitých vstupech hráčů (zde zejména houslí a klavíru), což svědčí o tom, jací jsou všichni výrazní sólisté, kteří tu naplňují možná i nevyřčené Archerovy postuláty. Přitom vše má svůj řád, nenucený, jakoby mimochodní, nahodilý, přitom zákonitý. Souhra je vtíravá, lahodná, zadírající se, s pasážemi, které se rozprostřou do násobilné perfekcionality, je to melanž očekávaného (ale neobehraného) a nečekaného, při níž se všichni vždy od útržkování scházejí v brilantním unisonu… až po jednoznačný závěr, který v nás dlouho doznívá.

V celém albu nikde necítíme ono vynucované: a nyní si zaexperimentujeme, vše je naprosto přirozené a nenásilné, až nenápadně jinačí. Jednotliví hudebníci do sebe zapadají jako ozubená kolečka, nikdo nejde ze hry ven, všichni jsou v neustálé pohotovosti i pohodovosti. Komprovizace nám předvádějí celé nadbytečně nedodramatizovávané děje, abstraktizovaně prošifrovávané, účinné, do detailů probírané a rozebírané. Poslech tohoto alba je skutečný zážitek, svědčí nejen o Archerově geniálním přístupu, ale i o tom, že tato kohorta muzikantů patří k evropské špičce.

 

Martin Archer & Engine Room Favourites: Bad Tidings from Slackwater Drag

Discus (www.discus-music.co.uk)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!