Ian Mikyska Jaap Blonk: Hlas a algoritmy7. 5. 2015

Jaap Blonk (narozen 1953 ve Woerdenu, Holandsko) je skladatel-samouk, performer a básník. Studoval matematiku a muzikologii, ale studia nedokončil. Na konci 70. let začal hrát na saxofon a skládat hudbu. O několik let později si uvědomil svůj potenciál pro práci s hlasem, zprvu při recitaci poezie, posléze začal vystupovat s improvizacemi a vlastními skladbami. Téměř po dvě desetiletí mu byl základním prostředkem objevování a rozvíjení nových zvuků právě hlas. Okolo roku 2000 začal Blonk pracovat s elektronikou, nejdříve pracoval s nahrávkami svého hlasu, poté se začal věnovat i čistě syntetickému zvuku. Roku 2006 se vrátil k matematice a zkoumá možnosti algoritmické kompozice při skládání hudby, v animaci a poezii. Jako vokalista je Jaap Blonk jedinečný svým charismatickým vystupováním a až dětsky svobodným pojetím improvizace, zároveň ale důsledně ctí strukturu vystoupení. Vydal mnoho nahrávek vlastních i cizích skladeb, vizuální partitury a rozhlasové hry. Dnes večer vystoupí v rámci festivalu Echofluxx 15 společně s výtvarnicí Joannou Hofmann. Jako jeden z předních představitelů současné fonické poezie se v pondělí 18. května 2015 představí na zahajovacím večeru Prague International Microfestivalu.

Jaká díla budete na Pražském Microfestivalu uvádět?

To zatím nemám rozhodnuto. Většinou si ze svého repertoáru vybírám konkrétní díla přímo na místě. Rád bych ale vzdal čest tradici zvukové poezie, která mě samotného hodně inspirovala, takže nejspíš vyberu jednu báseň z ní. Doplním ji pak o vlastní tvorbu, a to jak krátkou, tak i delší, s doprovodem elektronických nástrojů i bez něj.

Je o vás poměrně známo, že jste samouk, což na vás údajně mělo velmi kladný vliv. Řekl byste, že vám v určitých ohledech přišlo sebevzdělávání přirozenější (například co se týče prozkoumávání hranic vašeho hlasu), zatímco v jiných by bylo formální vzdělání konstruktivnější volbou?

Zkoumání hranic a možností mého hlasu mi skutečně přišlo velmi přirozené. V tuhle chvíli mě nenapadá žádná oblast, kde bych si myslel, že by mi formální vzdělávání přineslo více užitku. Občas si jen postesknu, že jsem nepřesedlal z matematiky na elektronickou hudbu už v sedmdesátých letech.

Kdysi jste hovořil o mizející nizozemské kulturní scéně. Osobně mi přijde nemyslitelné, že by ono kulturně bohaté a různorodé prostředí, v němž jste v 70. a 80. letech vyrůstal, pouhým vlivem postupného úbytku financí celé zmizelo. Opravdu jej neudržuje při životě ani nějaká centrální skupina přežívajících umělců? Nepodílíte se například vy na nějakých projektech, byť by s nimi byly spojené finanční obtíže?

Ano, skutečně jsem členem improvizační scény. Zatímco ale dnes člověk může být rád, když se mu pokryjí náklady na cestování, ještě do poloviny devadesátých let se umělcům za koncerty improvizované hudby platila relativně slušná gáže. I na literární scéně v dnešní době dostávají pozvánky k veřejnému čtení pouze spisovatelé, kterým vyšly nějaké populární romány a kteří se tu a tam objevují v televizi.

Vystupujete ve velkém množství různých projektů od sólových dadaistických čtení přes samostatná vystoupení s orchestrem až po volné improvizace v malých skupinách. Na co se musíte připravovat nejdéle a jak si práci rozvrhujete? Prolínají se vám přípravy na všechna ta různá vystoupení, nebo každému druhu práce vyčleňujete vlastní časový úsek?

Spoustu úsilí a dlouhou přípravu ode mě vyžadují dva druhy představení: Prvním jsou skutečně skupinové nebo orchestrální výstupy s hudbou od cizích skladatelů. Tím druhým jsou pak představení, v nichž využívám velké množství nových technologií. Zmínit mohu například svůj program YappiScope, ve kterém si pohrávám s projekcí a interaktivní vizuální stránkou.

Co se rozvrhu práce týče, vždy se snažím zařídit tak, abych například během jednoho delšího časového úseku mohl v první řadě skládat, a jen zřídkakdy vystupoval, a jindy si mohl dovolit vyjet na téměř nepřetržitou šňůru koncertů. Takhle mi to vyhovuje více, než kdybych dělal obojí zároveň.

Jak se podle vás liší diváci napříč těmito různými scénami? Kdysi jste hrál jako předskokan na koncertu britské kapely The Stranglers a setkal se s velmi nepřívětivou reakcí publika. Došlo od té doby k podobnému incidentu? Dá nějakým způsobem vybudovat důvěra mezi umělcem a nevlídným publikem?

Odpor, s nímž jsem se setkal ze strany punkerů, podle mého názoru souvisel s tradiční punkerskou estetikou, která se nestaví k virtuozitě zrovna nejkladněji. V prostředí, kde si kdokoliv může vzít jakýkoliv hudební nástroj a začít na něj hrát, aniž by věděl jak, šla ukázka mé technické zručnosti dost proti mně. S podobnou reakcí jsem se ale od té doby nesetkal. Samozřejmě ale stále záleží na tom, za jakých okolností na mě lidé narazí. Kdybych měl dnes znovu začít vystupovat na ulici, většina lidí by mě buď ignorovala, nebo považovala za šílence (snad jen s výjimkou dětí, které by má vystoupení náramně bavila). Tyhle věci se prostě nikdy nezmění.

Hodně se také věnujete sólové hudební kariéře, v níž kombinujete elektronické nástroje se svým hlasem. Na obecné rovině by se dalo říct, že tento druh práce vyžaduje výrazně větší množství času a úsilí a zároveň se příliš nehodí pro živá vystoupení. Jak tuto skladatelskou činnost zvládáte s ohledem na své finanční a časové možnosti?

Měl jsem to štěstí, že jsem na svou kompoziční činnost v minulých letech obdržel několik grantů, ale stejně je to s ohledem na finance a čas docela boj. Občas mě mrzí, že jsem nezačal elektronickou hudbu skládat o něco dříve. Stále ještě mám v tomto žánru co dohánět.

Jak se stavíte k výukovým činnostem? Kdysi jste vedl přednášku o dějinách zvukové poezie, pořádáte ale i nějaké praktické workshopy? Jakou metodou je podle vás nejsnadnější upoutat pozornost studentů?

Praktické workshopy pořádám již dvacet let. Jezdím s nimi po celém světě. Práce v nich lidi obecně sama baví, a to obzvláště tehdy, když jsou workshopy rozdělené do více dní (čemuž dávám osobně přednost) a když na konci mohou svá díla, na nichž ve workshopu pracovali, uvést před publikem. V závislosti na zájmech a preferencích účastníků se workshopy mohou zaobírat improvizací, více se zaměřit na širší hlasové techniky nebo upřednostnit spíše různé strategie tvůrčího psaní.

S ohlédnutím za vašimi konceptuálními díly, například za Prvočísly, dokázal byste popsat, jaký postoj zaujímáte vůči tradičnějším uměleckým formám, ať už jde o ústní vypravěčství, jaké jste ukázal v Písních z nebe nebo o hudební skladby, z nichž můžeme zmínit například vaše techno album Bek. Vnímají je podle vás diváci všechny stejně, nebo máte při práci na své tvorbě na paměti, že každá forma se poslouchá jinak?

Jako tvůrce považuji vše za část jednoho velkého celku. V striktně matematickém kontextu lze bez problému použít i elementy improvizace a spontánní tvorby, a naopak. Jak mé dílo vnímají diváci, mě až tolik nezajímá. V první řadě potřebuji poslouchat a sledovat mé dílo já sám. Divácké prožitky se totiž liší člověk od člověka. Někteří lidé například zarytě odmítají jakoukoliv mou tvorbu, v níž nevyužívám svůj hlas.

Jak v průběhu vaší kariéry ovlivnil zájem o matematiku způsob, jakým skládáte hudbu? A jakým způsobem podle vás může matematika ovlivnit nejen její tvorbu, ale i vnímání?

Po dobu téměř třiceti let od chvíle, co jsem v roce 1977 odešel ze studií matematiky, tento obor – snad jen s výjimkou občasného užití permutací a matematických řad – mou hudbu nijak neovlivňoval. Tak tomu ovšem bylo pouze do roku 2006. Právě tehdy jsem si udělal roční pauzu a začal studovat počítačové programovací jazyky. Objevil jsem spoustu nových druhů algoritmických kompozic a možností tvorby dat. Kromě mé vizuální tvorby se nyní nejvíce zaobírám právě těmito oblastmi. Matematické struktury jsou často nesmírně krásné, takže jejich hlubší znalost a pochopení matematického základu určitých děl může divákům přinést mnohem silnější pocit uměleckého uspokojení. Obávám se jen, že jen malá část lidí je ochotná nebo schopná tomu věnovat patřičné úsilí.

Pověděl byste nám něco bližšího o vašem nejnovějším díle Vzducholoď?

Vzducholoď je dílo určené k improvizaci, jehož nejvýraznějšími elementy je užití dvou mikrofonů (jimiž vysílám různé ústní zvuky do dvou až osmi reproduktorů rozmístěných po celé místnosti) a velkého množství zvukových samplů (všechny z mé vlastní produkce, od hlasových přes počítačově upravované až po čisté elektronické syntézy). Díky tomu, že tyto elementy mohu volně kontrolovat a promíchávat, nic mi nebrání v tom, abych do tohoto setu vložil jakákoliv jiná díla z mého repertoáru, nebo abych na moment odešel z jeviště a vyslal na něj zvuk kdekoliv odjinud. Stopáž „Vzducholodi“ se většinou pochybuje mezi 30 až 50 minutami.

 

Překlad David Koranda

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!