Jorge Boehringer Ssssssssssssssooooouuuuunnnnnund Art: Co jsi zač?17. 5. 2015

V roce 1966 překvapil bicista Max Neuhaus diváky přišedší na jeho koncert tím, že jim na ruce otiskl gumové razítko s nápisem POSLOUCHEJ a vzal je do elektrárny v rámci toho, čemu se dnes říká soundwalk. I když jsou takové procházky nyní běžnou praxí a studium soundscapes tvoří klíčovou oblast současného sound artu, ve své době šlo o něco, co koncertní publikum neznalo. Navzdory úsilí, s nímž se dada a pozdější umělecká hnutí snažila předestřít veřejnosti široký potenciál výstavních prostor pro výtvarné umění, nebyla tato praxe příliš známa ani návštěvníkům galerií. Projekt Soundcape R Murraye Schafera byl v plenkách a Cageova kniha Silence, byť vyšla již v roce 1961, neměla ani zdaleka tak početnou čtenářskou obec, jako má dnes.  

Anthropométries.jpg

Umělci se snažili a pořád snaží spojovat disciplíny koncertu a výstavy – a oběma tak rozšířit hranice. Yves Klein v roce 1960 uváděl koncertní provedení své Monotónní symfonie (1949) coby doprovod k výstavám svých monochromních maleb, často přitom demonstroval i onen vcelku sexy proces, jímž byly tyto malby – nyní vcelku ironicky považované za předchůdce minimalismu – vytvořeny. Jinde, například na surrealistické výstavě, kterou v roce 1942 realizoval Marcel Duchamp, došlo na elektronické zvuky, vůně, speciální osvětlení, taktilní provokace – to vše s cílem destabilizovat smysly i očekávání návštěvníků, otevřít před nimi pole totálního senzorického vědomí, ne-li uspokojení, a umožnit času a smyslovému vnímání stát se součástí toho, co bylo dříve považováno za výhradně výtvarné umění.  

duchamp_philadelphia_1.jpg

Pokud toto úsilí výtvarníků rozšířit oblast zkoumání za hranice rámu obrazu nebo soklu sochy zahrnovalo využití zvuku a půjčovalo si z tradiční praxe a chování v koncertních sálech, jaké děje se pak odehrávaly na hudební straně mince? Proč tolik hudebníků nakonec sehrálo důležité role při vzniku tak významných hnutí, jako byl Fluxus, a při zrodu nového myšlení, které poskytlo základ tendencím ve stále aktuálních uměleckých výbojích, jako je konceptualismus, nebo to, čemu se nyní říká new media art? Je zajímavé uvědomit si, že praktiky a principy založené na čase vytvořily jádro novopečeného konceptuálního umění, které od samého začátku představovalo bohatou směs disciplín a často je předsavovalo prostřednictvím rozhraní v podobě nejnovější dostupné techniky.  

Často se ale přehlíží skutečnost, že zdaleka ne všechen sound art se odvíjí v čase, alespoň ne tak, jak tradičně činí hudba. Většina sound artu ve skutečnosti hudební vůbec není. Jaká tedy je? Skutečnost, že součástí neuhausova projektu Listen nebyly jen akce označené za koncerty a performance, ale i „pohostinské přednášky“ (jedna z nich z něj načas udělala antihrdinu akademické sféry, alespoň ve státě Iowa), publikované texty a výtvarné materiály, například plakát, který ilustruje tento článek. Verzi díla z roku 1974 Neuhaus označuje za dílo „pro milion lidí“ a „úvodník, který jsem napsal pro New York Times... a odsuzuji v něm hloupé byrokraty... za to, že dělají rámus.“ O plakátu z roku 1976 s fotografií Brooklynského mostu 1976:  

„Tato myšlenka byla manifestována i jinak. Organizoval jsem ‚výlety do terénu‘, na místa, která byla veřejnosti nepřístupná a vyznačovala se zvuky, jež by nikdy nešlo zachytit na nahrávce. Některým verzím jsem dal podobu publikací. Jednou z nich byl plakát s pohledem na Brooklynský most zdola – na spodní straně mostu bylo velkými písmeny vytištěno slovo LISTEN. Ta myšlenka je důsledkem mé dlouhodobé fascinace zvukem dopravy na mostě – bohatou zvukovou texturou ze stovek pneumatik valících se přes otevřený rošt vozovky, různými rychlostmi a s různými vzorky.“  

listen.gif

Neuhaus je tedy zjevně otevřen myšlence sound artových děl, která nejsou sama o sobě znějícími objekty a nejsou časově ukotvena v tradičním smyslu. Ještě pozdější verzi díla popisuje coby „udělej si sám... pohlednice v podobě nálepky se slovem LISTEN (...), kterou mohou příjemci umístit dle svého uvážení,“ čímž z umělce snímá roli středobodu díla a staví každého recipienta do tvůrčí role skladatele vlastního, osobního zážitku. Neuhausovo dílo naznačuje, že sound art není výtvarné umění ani hudba, ale míří k něčemu mnohem většímu, co není ani tak produkt kultury jako spíš průzkum individuální životní zkušenosti.  

Několik zvukových děl autora je nyní možné vidět v Unit 9 Gallery v britském Huudlesfieldu. Zde jedno dokumentární video:  

Překlad: Petr Ferenc

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!