Petr Ferenc S Pavlem Strakou o hraní k filmům v Ryběnaruby28. 5. 2015

Improvizované hraní k filmům v Ryběnaruby je už zavedenou konstantou pražské alternativní scény. Dnes například můžete zažít, kterak gruzínské historicke filmy Eliso (režie Nikoloz Šengelaja, 1928) a Suramská pevnost (režie Ivan Perestiani, 1922) doprovodí improvizovaná hudba vycházející z kavkazských hudebních nálad: Vlastislav Matoušek zahraje na kavkazké lidové nástroje, Kateřina Vožická na niněru, Jozef Láska na kontrabas, Jan Polanský na elektroniku, Jan Grunt na jazzový saxofon, Marcela Štědrová na klarinet, Vít Klouček na teremin, zpívat bude Svetlana Sarkisjan. Dobrá přílěžitost pohovořit s dramaturgem a organizátorem série, Pavlem Strakou.

 

Kdy ten nápad ale vzniknul a jaká byla cesta k realizaci? 

Šlo o určitý souběh událostí a procesů. V květnu 2012 jsem spolupracoval na přípravě výstavy Tomáše Polcara Arché, kterou jsme realizovali v obřadní místnosti židovského hřbitova v Lounech. To byl prostor, k němuž jsem se dostal díky kontaktům na teplickou židovskou obec, která mi ho nabídla i pro další výstavy (Ivan Bukovský, Václav Špale, Miroslav Veselý, David Cajthaml a další). Přemýšlel jsem, co udělat s tím, aby nefungoval jen pro „obyčejné“ vernisáže, zároveň aby hudba, která zde bude hrát, byla něčím specifická. Díky dlouholetému přátelství s Janem Gruntem jsme se dohodli, že vytvoří novou hudbu (neimprovizovanou, pevně vázanou a elektronicky vytvořenou) k některým němým ruským filmům s židovskou tématikou, které jsme zde promítli (Gore Sary, Kvartaly predměstja). Vedle toho se při koncertech, které jsme zde realizovali, začalo ukazovat, že  některé hudebníky, kteří v prostoru vystoupili, baví společná improvizace (Michal Hrubý, Vlastislav Matoušek, Mikoláš Chadima, Petr Tichý).

Taktéž v květnu 2012 realizoval Jan Grunt akci Harmonické spektrum lounské sirény, během níž vzniklo improvizační trio Malé dechové cvičení (Jan Grunt - saxofon, Michal Hrubý - klarinety, saxofon, koncovky a Jan Střížovský - tuba). Jedním z koncertů se stalo i hraní v Galerii města Loun (10. 12. 2012) k filmu s Vladimirem Majakovským Barišňa i chuligan (kuk). Později jsem oslovil Alexe Tomina z klubu Rybanaruby, zda by nešlo udělat program s tímtéž filmem, Cageovými Variacemi (ty také hrálo MDC v Galerii města Loun) a pracemi Vlastislava Matouška, který si s MDC nakonec v Rybě 14. 5. 2013 zahrál.

Mezitím Honza Grunt začal vystupovat s tereministou Vojtěchem Petržilkou, zahráli si na Litoměřickém filmovém festivalu v srpnu 2013 k Epsteinově Pádu domu Usherů („reprízovali“ pak v řijnu v Galerii města Loun - viz recenzi), v GAMLu proběhlo ještě hraní (spolu s noiserem Radkem Kopelem, tehdy s pseudonymem Napalmex) k japonskému snímku Rojo no reikon 21. ledna 2014

 

Kdy byl první koncert, co a kdo na něm bylo k vidění a slyšení?

7. 12. 2013 v klubu Rybanaruby opět k snímku Pád domu Usherů v sestavě Jan Grunt (tenorsaxofon), Michal Hrubý (basklarinet), Mikoláš Chadima (altsaxofon), Jaroslav Svoboda (Traband; elektrická kytara) a Vojtěch Petržilka (teremin). Důležitý byl ovšem i následující  28. ledna 2014 k snímku Fritze Langa Harakiri, kdy kromě Honzy Grunta hrál Vlastislav Matoušek na šakuhači a noiser Napalmex na elektroniku.

 

DSC_1215.jpg

 

Série koncertů už má spoustu hudebních stálicz oblasti improvizace i world music, soudobky a noisu. Leckteří se na pódiu setkali prvně – baví tě podněcovat tahle setkání, děláš to cíleně?

Řekl bych, že začátky vlastně ani nijak cílené nebyly, vzešlo to se vzájemných rozhovorů mezi mnou a Honzou Gruntem a dlouholetou známostí s Vlastou Matouškem, který byl ochoten jít do akcí, kde mohl využít své znalosti japonské a východoevropské hudby (a od začátku jsme chtěli propojovat freejazz s etnikou, nezůstávat jen u folklorismu). Poměrně rychle jsem však přemýšlel, jak jít ovšem dál, jak obměňovat sestavy, co hudbou říci. Určitě napomohly diskuse s Mikolášem Chadimou, který má blízko k výtvarné avandgardě, revolučnímu sovětskému umění.  Začal jsem jednotlivé muzikanty oslovovat, někteří mi dali sami tipy na kolegy a pak i na koncertě někteří sami přišli, že by si rádi zahráli. Dolnil bych, že další cesta povede i přes spolupráci s recitujícími básníky, Ondřejem Mrázkem a Josefem Strakou.

 

Jsou podle tebe tato protínání pro scénu zdravá/nutná?

Právě to protínání, „fúzování“, „diskuze“ je pro mě zajímavé, ta určitá nepřipravenost (většina hudebníků film dopředu nevidí a nezná) před hraním a následná kooperace, nebo i hádání, přeřvávání se, přinášení jiných zkušeností z různých hudebních žánrů. Přiznávám, že ke všemu přistupuju jako člověk, který neumí hrát na žádný hudební nástroj a takto má aspoň nějaký pocit tvorby, že něco inicioval a že to, co vzniká, je neopakovatelné. Necítím potřebu chodit na koncerty, kde se hrají nazkoušené věci do poslední noty a funguje to jako živý orchestrion, mám rád překvapení.  

 

obr0189.jpg

 

Odkud se berou ty filmy? Z čeho pouštíte?

Spíše bych zmínil dramaturgiii (sehnat nakonec většinu filmů není zas až tak nesnadné) – jsou to jednak filmy, které nějak reflektovaly tradiční svět určitých etnografických oblastí (Japonsko, Kavkaz, Indie, Čína, Východní Evropa), jednak filmy spojené s výtvarnou avantgardou (dadaismus, surrealismus, expresionismus, impresionismus), chceme akcentovat i společenskou radikalitu sovětských a německých tvůrců. Proto některá hraní (Vertovovův Oddinacatyj, Aelita podle Alexeje Tolstého) pod názvem Soudruh Mauser, jiná Die Rote Fahne.

 

Považuješ hraní k filmům za disciplínu odlišnou od hraní bez vizuálu? Proč jsi se rozhodl jít touto cestou? Je v tom i marketing: lákají filmy víc diváků či jiné publikum?

Určitou odlišnost samozřejmě vidím, baví mě ta reakce hudebníků na obrazovou složku (což se mi ukázalo dříve právě i v reakci na prostor nejen v lounské pohřební židovské místnosti, ale i libeňské synagoze), já sám když se dívám na film, tak si zvukové složky všímám výrazně, leckdy mi vadí, co je k filmu za hudbu, že ho úplně potápí, jindy naopak vyzdvihuje.

K tomu bych ještě dodal, že se mi nelíbí, když určitá pevně stabilizovaná a secvičená (většinou rocková) kapela hraje k nějakému snímku svůj obvyklý standard, za přímo (pro mě hrůzný výsledek) považuji, když jsem viděl rockovou kapelu Houpací koně k Lubitschově Bergkatze (i když zrovna tento snímek není příliš vhodný k volné improvizaci, ale dotyční hudebníci nechápali, že hudba pro ten snímek musí být kabaretní a operetní). Stejně se mi nelíbí, když někdo vytváří filmovou hudbu jako neinvenční ilustraci (samozřejmě, že pokud je ilustrátor výrazně specifický, nic proti), právě po hraní Honzy Grunty a Vojty Petržilky přišel za námi v Litoměřicích Varhan Orchestrovič Bauer a přehrával nám svoji (dle jeho slov mahlerovskou) hudbu k snímku Pád domu Usherů, mně přišla velmi neinvenční a hodně popisná.

Nezapomínal bych na jednu věc – film je nějak časově ohraničen (takže hraní je vždycky nějak ukončeno, zároveň není někdy příliš krátké), to je věc, která skutečně dělá divy – navíc i díky střihu má nějaké tempo a to muzikanty někdy vysloveně vede.

Samozřejmě, že hraní k filmům je i marketingová záležitost (třeba k druhému hraní Napalmexe – tehdy již Elektrotrakaře – 24. února 2015 k japonským dobrodružným snímkům bylo v sále narváno, ovšem hlukový projev několik posluchačů odradil tak, že odešli), skutečně přicházejí lidé, které zajímá spíše uvedený snímek (hodně japonské a avantgardní záležitosti), na čistou hudbu (a na často pro ně neznámé hudebníky) by asi nepřišli, na druhou stranu i hodně muzikantů do toho jde s tím, že hrají ke konkrétnímu filmu a toto hraní je baví. Zpětnou vazbu potřebuju, ptám se i lidí, co přišli na koncert, jak se jim to líbilo, c o jim to přineslo či nepřineslo. 



Jak na obraz na plátně reagují jednotliví hráči? Jsou i tací, co nekoukají a jen reagují na své (třeba koukající) spoluhráče?

Je to individuální, někteří skutečně jsou schopni reagovat i na film i na spoluhráče, někteří pouze na spoluhráče. Nemyslím si, že je to špatně, někdo vnímá zrakem i sluchem, někdo jen sluchem.

 

obr0195.jpg

 

Přiznám, že se na to hraní k filmům tak obšírně ptám z jednoho důvodu: mám vůči tomu jisté výhrady. Coby divák i coby hráč vím, že nakonec se v recipientovi spojí jakýkoli obraz s jakýmkoli filmem (který je degradován na lepší „spořič obrazovky“) a téměř vždycky to nějak funguje. Není v tom  tedy i eliminace rizika, že se vystoupení nepovede?

Nemyslím si, že to takto je v mém přístupu, například Vlastovi Matouškovi říkám, kdy si má vzít jaký nástroj, například k filmům jako Aelita, Oddinacatyj nebo Od jitra do půlnoci hrál na bezpražcovou baskytaru (k zdůraznění průmyslové a modernistické estetiky snímku), k filmům z ruského prostředí zařazuje ruské lidové písně, jeho dcera Anežka nastudovala pro Živou mrtvolu písně cikánské. Chápu, že tebou uvedený problém se může týkat mnoha lidí, ale já si například všímám ve filmu (když se dívám sám) i barvy hlasů herců, rozpoznávám dabing apod. Nicméně já bych to, že film může být „jen“ prostředkem pro setkání muzikantů ochotných spolu improvizovat a tvořit i tak viděl pozitivně i v tom, že takovýchto setkání není podle mě nikdy dost.

 

A budoucnost série?

Spolupráce s Alexem Tominem v Ryběnaruby je ideální po všech stránkách, z koncertů vznikají nahrávky, s nimiž jsem spokojen nejen já, ale i ti, kterým se dostanou do rukou. Neříkám ovšem, že bych nerad tyto záležitosti dělal někde jinde, v roce 2014 proběhla dvě takováto hraní v libeňské synagoze (k filmu Raskolnikow hrál i Miroslav Posejpal).

 

 

PS:  Asi by se z toho hraní v Rybě (z celkové koncepce vedle filmů – i když je to „vedlejší“ projekt) nemělo úplně vydělovat, že jsem tam udělal dva večery hraní grafických partitur (Jana Steklíka a Miroslava Veselého) jednak proto, že princip byl víceméně podobný – bez zkoušek, inspirace výtvarnou podobou až na místě (a jistá improvizační, i když dohodnutá práce na místě), jejich promítání (plus samozřejmě personální propojení – Chadima, Petr Tichý, Jan Grunt, Vlastislav Matoušek, Jan Faix, Michal Hrubý, Anna Romanovská, Tomáš Mika etc.). Navíc by to mělo pokračovat hraním grafických partitur Václava Vokolka. 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!