Jan Hocek Zápisky melomanovy 14. 6. 2015

Výraz Melomanie je podle slovníků cizích slov (a také psychiatrů) vědeckým termínem pro vášnivou lásku k hudbě, přičemž přívlastek vášnivý bývá často nahrazen slovy jako abnormální či přemrštěná. Láska však platí ve všech případech (a ta není pro duševní zdraví taky zrovna košér...). Prý jsem meloman. Nebráním se tomuto nařčení, respektive diagnóze. Ostatně sám se tak cítím. Musím jím být. Jinak bych se zbláznil...  

A kde jsou kořeny mé nemoci? Při jejich hledání zjišťuji, že s prvními nosiči choroby jsem se střetl již v útlém dětství. Možná by mě měla jímat z takového zjištění hrůza, ale já při tom cítím opojné rozechvění. A také nepopsatelnou vúni domova, dnes již zaniklého.  

Prvním vjemem, jenž mi vytane z paměti, je ona ellingtonovská znělka a uhrančivý hlas Willise Conovera. Měli jsme staré lampové stolní rádio, na kterém byla zachována ještě protektorátní cedulka s nápisem Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí. Otec ji tam nechal, neboť se s výjimkou několika málo let za ta desetiletí po válce zas tak moc nezměnilo. Byl to vášnivý swingař, pro něhož byl vývoj jazzu akceptovatelný maximálně po be-bop, cool a west-coast. Když se ozvalo Music USA, jazz on Voice of America, a to bylo každý den v podvečer, hrnula se na mne muzika, jež mne vzrušovala už jako opravdu malinkého chlapce. Cítil jsem, že se tak ze mne stává silný a odhodlaný boy. A pamatuji si, když to jednou na mne rozbalil Dizzy Gillespie; ta jeho stratosférická, vášněmi rozbujelá trubka mne totálně dostala! A já ta jména velkých jazzových hráčů doslova hltal, okamžitě se mi zarývala do mozku a jako školák jsem jimi pak popisoval svůj penál. Zatímco spolužáci tam měli Olympic, Greenhorns, Petr Novák, Bee Gees, Beatles, posléze pak ABBA (jedna spolužačka, co se mnou chtěla chodit, tvrdila, že se to čte "ava", a tak jsem jí řekl, že je blbá, a už mě nechtěla), na mém penále se modře skvěla jména jako Louis Armstrong, Count Basie, Duke Ellington, Buddy DeFranco, Charlie Parker, již zmíněný Dizzy Gillespie atd. Byl jsem považován za mimoně. (Mimoň je město kousek od mého rodiště, kde tehdy sídlila velká část tzv. střední skupiny sovětských vojsk, takže být titulován mimoňem byla opravdu vážná urážka. Ale já vytrval.)

 

Ke dvanáctým narozeninám jsem dostal tranzistorové rádio Rossia 303. Byl jsem v sedmém nebi! Vybavuji si, jak jsem s ním večer ulehl do postele, sluchátko v uchu a bloudil snad po celém světě a poslouchal roztodivné jazyky a ještě roztodivnější tóny, až jsem si rozedřel bříška palců. Pak v noci tajně pod peřinou jsem narazil poprvé na písně, zpívané nakřáplým hlasem – to bylo poprvé, kdy jsem slyšel Boba Dylana. Vydržel jsem ho poslouchat asi dvě hodiny, byl to nějaký profilový pořad o něm a nerozuměl jsem ničemu, o čem se tam mluvilo a zpívalo. Ale pro mne to bylo skutečně jako zjevení. A já začal objevovat také jinou hudbu než tu, kterou poslouchal otec. Ten si tranzistor často půjčoval, neboť na tomhle sovětském přístroji šla nejlépe chytnout Svobodná Evropa...  

rossija301_16.jpg

Po devítce jsem se nedostal na střední školu, a tak jsem odešel do Prahy na brigádu, s tím, že za rok to pak zkusím znovu. Moje o deset let starší sestřenice měla docela slušnou sbírku elpíček. A mezi nimi jsem objevil Na samém okraji útesu, jak se jmenovala deska s kapelou Yes vydaná Supraphonem (v originále Close to the Edge), a na ni ten zvuk kapající vody v úvodu a mohutné chrámové varhany v závěru třetí části (I Get Up, I Get Down) oné titulní svity. Miloval jsem zvuk varhan, a tak když jsem narazil na Polské kulturní středisko (na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí), zeptal jsem se v oddělení gramodesek na nějakou takovou nahrávku. Odnesl jsem si Maxe Regera, samozřejmě J.S.Bacha a album Czeslawa Niemena Enigmatic s písní na celou jednu stranu; zmíněná Bema pamięci żałobny-rapsod mnou zamávala natolik, že jsem cítil vlastní proměnu až fyzicky a věděl jsem, že od tohoto okamžiku jsem nejen jiný posluchač, ale též jiný člověk. To se nedá popsat. Cosi se do mne řinulo společně s hudbou a to cosi mne zcela překódovalo či co. Ale to nebylo všechno, co mne z polské hudby očarovalo – první deska tria S.B.B., kdy po bluesovém antré Józefa Skrzeka vybuchly bicí Jerzyho Piotrowského a svět zaplnila neobvykle zhutnělá kytara Apostolise Anthimose, tento proces proměny dále sytil.

Dostal jsem se na školu! Do Příbrami. Uraňácké město mne uvrhlo do pekla i ráje neoficiální hudby, včetně Plastiků, jejichž nahrávky jsem poslouchal s kamarády u jednoho chartisty. Ten také překládal, mj. Orwella, takže jsme dali dohromady koruny a za pět stovek si koupili horu průklepáků, v nichž byla Farma zvířat a 1984. Mezi Příbram a Dobříš jezdila do polorozpadlého mlýna Mišíkova kapela Etc., ještě s fenomenálním, bohužel předčasně zesnulým kytaristou Jiřím Jelínkem – ti tehdy hráli jazz-rock jak řemen! Jednou za měsíc jsem na víkend jezdil domů, vždycky ve čtvrtek po škole. Zastavoval jsem se v Praze a nakupoval desky (za peníze na obědy a taky za víkendové brigády v huti a na šachtě, o nichž rodiče nesměli vědět, protože jsem tvrdil, že usilovně studuju), s nimiž jsem večer přijel domů, ale tajně; měl jsem na zahradě vodovzdorný úkryt v zemi mezi jasany a ty desky jsem pak druhý den ráno, když šli rodiče do práce, vyhrabal a schoval ve svém pokojíku. Neměl jsem gramofon. Ten jsem si pořídil až po vojně. Ale já pak o víkendu s těmi elpíčky, ukrytými v batohu (a pod záminkou archeologických výletů), chodil ke kamarádovi, jehož matka vlastnila gramorádio Tesla. Ten poslech bylo jedno velké dobrodružství. Přišla další alba S.B.B., Niemena – hlavně Katharsis znamenalo něco jako zázrak z jiného světa – a též první dotek soudobé vážné hudby, Krzysztof Penderecki.  

niemen katharsis.jpg

Jeden příbramský víkend existovala také kapela Ad Hoc, již jsem založil. Ve složení akustická kytara, housle, foukací harmonika a bicí souprava sestávající se z kamen, uhláku a nočního stolku jsme nahráli hodinovou kazetu s volně improvizovanými skladbami na moje texty (např. Pomsta bohyně Erinye, Smrt Internacionály apod.) a také s coververzí písně Dům u vycházejícího slunce, ale s textem Píseň amerického námořníka z mé nejoblíbenější knihy Loď mrtvých (od B. Travena). Zamkli jsme se na pokoji, který měl dvoje masívní dveře (neboť to byla kdysi církevní budova; internát stál totiž na Svaté hoře) a v závěru natáčení se dovnitř marně dobývala vychovatelka. Pustili jsme ji až po produkci a vysloužili si za to týdenního zaracha. Kazeta pak kolovala po celých vlastech českých i moravských a mnozí ji považovali za nějaký akustický sejšn PPU...(Později se dostala do rukou StB, ale to je jiná historie.)  

hobo + ginsberg cover.jpg

Jak asi patrno, na škole jsem nevydržel. A po dvou letech studia následovaly dva roky vojny. Tam jsem poznal Jardu Vacla, pozdějšího spoluzakladatele nakladatelství Votobia, a ten mne uvedl do světa americké soudobé hudby – vyprávěl mi o Cageovi, Reichovi, Glassovi atd. A když jsem pak narazil na jejich hudbu v Maďarské kultuře na Národní třídě, a to díky deskám maďarských souborů Group 180 a Amadinda Percussion Group, byla metamorfóza člověka v melomana nevratně dokonána. A což teprve maďarský minimalismus a soudobá hudba, to bylo zjevení! A když jsem pak na jednom albu (byla to kapela Hobo Blues Band) mohl slyšet zpívat mého básnického guru Ginsberga, připadal jsem si jako Honza v říši divů. A Ginsbergovo Kvílení v maďarštině jsem pak pouštěl každému, kdo mne přišel navštívit. Dívali se na mne jako na blázna...

A jako na blázna se na mne počal dívat i můj otec. Vzpomínám si, jak jsem někdy v polovině osmdesátých let sehnal u nás vydanou čtyřelpíčkovou Antologii jazzu (od Kinga Olivera k Ornettu Colemanovi). A právě nad oním posledně jmenovaným free-jazzovým průkopníkem (v otcově podání vrahem jazzu) jsme se pak hádali a přeli ještě deset let. Vždycky jsem se na to těšil. Přivezl jsem nějakou takovou provokativní desku ke společnému poslechu, abych probouzel vášně a střety. Tím dostávala moje melomanie smysl a naplnění. Sice jsem otce nepřesvědčil, ale tím více mne utvrdil v mé úchylce. Strašně moc mi to dnes chybí...

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!