Z.K. Slabý Ivo Perelman / Matthew Shipp: Callas8. 6. 2015

Pětapadesát kompaktů má už Ivo Perelman na svědomí a další stále vycházejí. Naskýtá se tedy otázka: je přeperelmanováno? Opakuje své přístupy? Je možné, aby nás překvapil nejenom svou brilantní saxofonovou hrou, ale i něčím dalším? To je téma na profilový článek. Tématem pro recenzi je dvojCD Callas, nahrané s jedním z jeho nejbližších spoluhráčů, klavíristou Matthewem Shippem v průběhu dvou dnů – 27. února a 15. března 2015. Jde samozřejmě o divu Marii Callas, operní sopranistku, která zazářila v polovině dvacátého století. Ale nebyl by to Perelman, kdyby svůj hold zpěvačce zatížil snahami o replikování jejích výkonů. Přestože zvolil šestnáct hrdinek z jejího repertoáru – od Tosky a Mimi přes Medeu či Violettu po Aidu a Turandot, kterým věnoval svoji pozornost, jde mu víc o celkové fluidum těchto rolí včetně známých árií (které tu jen občas problesknou), volí každé téma jako další výzvu pro své osobité pojetí. Vitálnost improvizací s kongeniálním Shippem svědčí nejenom o jednolitosti jejich srostenectví, ale i o neustále rozdiveném, výbušnivém, líčivém, chlácholivém, horempádním i zdrženlivém hazardérství, inspirovaném sice operami, respektive ústředními ženskými postavami z těchto oper, ale nikoli přímočaře. Jde o portrétní umění v kostce, kdy pokaždé zaznamenáváme nový, odlišný přístup, nové vzrušení z osudovosti, proměnlivé citové bytostnění, ve kterém vše pulzuje, rozevírá se před námi do dramatizujícího sondování a náladotvorného vypodobňování. Pro jazzmeny není promíšení zvolených předloh s osobitým pojetím nic nového, tím prosluli odedávna, nicméně Perelman s Shippem nepostupovali totožným způsobem, nezamíchávali do originálního znění pouze své sólistické vstupy, prosólovávají se zcela samovolně a samozřejmě v průběhu celých osmdesáti minut, aniž nám zevšedňují. Volba silných témat k tomu přispívá, podstatné však je, že před námi defiluje nejen plejáda tak výrazných postav, ale i jejich připoodhalovaných osudů, s nimiž hudebníci nejenom cítí, nýbrž zároveň protrpí jejich nepřízně, svévole, vztahy, výzvy, pokory i vévodění. Callas jako celek má určitý společný háv, avšak jednotlivé portréty, soustředěné do několika minut, jsou jejich vhudebněným extraktem, do kterého oba muzikanti přidávají svůj náhled, zakořeňují se v tématech, zároveň však je okořeňují, otevírají průhledy bystré, leč nezbrklé, využívají každou příležitost, aby přidali další barvičku k portrétům, rozkochání, dychtění, zvlňování, hebkostnění, lavírování, výtržnostnění, lišáckost, utrhačnost, objímavost i jímavost, jak kde se k tomu najde příležitost.  Připadá mí, že Perelman a Shipp  prožívají všechny zvraty a odliky, vedeni stejným dojmem, jako kdyby šlo o jednosnubnou dvojosobu. S každým novým vstupem, poskočným, pulzujícím, prohřmívajícím, střečkujícím, zbaladičťujícím či vyprávěcím navodí novou situaci, ať se pak rozvine do dotýkavostní peripetičnosti s pošťuchavostním balancováním a rozesmílkováním nebo do laskajícího lichotnění. Sax dokáže vzrušovat, hladit, vystřelkovat do vzrušivosti, vzpínat se, vířivě stoupat i odstupňovaně okolkovat, prozpěvovat si, jeho naléhavost připomíná kirkovskou výdrž. Klavír dokáže to vše navozovat i na jakýkoli podnět rezonovat, poddýchávat ho i rozčerťovat, vymítat i namítat, odmítat, zamítat, rozmíškovat, úderně dodramatizovávat, prohřmívat. A když na to dojde, oba nástroje nepohrdnou ani sladkobolným pohlazením, pokud se hodí do přiznávky té které role. Celé dvojalbum nabízí tak zinstantněnou epičnost v latentní podobě, je nejenom vyobrazením tak odlišných postav, ale i poctou všem autorům od Donizettiho po  Pucciniho či Verdiho, přičemž Maria Callas může být přijímána jako přídavná hodnota či nadhodnota. Se závěrečnou Giulií je celá pouť po životních anabázích zvolených hrdinek, propojená s operní historií, dovyprávěna, setrvává však výsledný dojem naléhavosti, osudovosti, nevšednosti, hudebního mistrovství.

Perelman může být co do počtu vydávaných desek srovnáván s Braxtonem. Jsou to však naprosté protipóly. Každý z nich je ovšem osobnost, obohacující škálu současné hudby ve vysokých sférách. Proto se k nim vracíváme, proto čekáme na každý jejich nový projev. A oni většinou nezklamou. Perelmanova a Shippova Callas každopádně náleží k vrcholům dnešní nekompromisní hudby.

 

Ivo Perelman / Matthew Shipp: Callas

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!