Z.K. Slabý Ivo Perelman / Mat Maneri / Joe Morris: Counterpoint; Ivo Perelman / Whit Dickey: Tenorhood15. 6. 2015

Říkám si: Může někdo, kdo chrli album za albem, přijít ještě s něčím novým?

Odpovídám si: Jestliže se ten někdo jmenuje Ivo Perelman, pak může i při takové explozi téměř vždycky něčím překvapit. Byli jsme toho svědky minule s emotivním holdem divě Marii Callas a pozornost si zaslouží i dva další kompakty: Counterpoint, nahraný s violistou Matem Manerim a kytaristou Joem Morrisem v brooklynském studiu Parkwest v březnu 2015, a Tenorhood, vytvořený společně s bubeníkem Whitem Dickeyem o rok dříve rovněž v Brooklynu, avšak ve studiu Systems Two. A Perelman? Ten na obou projektech neochvějně třímá svůj tenor a hodlá si na něm vyfoukat světovou proslulost. Vlastně potvrdit, protože svůj rúf už přece má zajištěný – viz prognózu Joa Morrise: „Ivo Perelman je jeden z největších improvizujících saxofonistů naší doby.“

Každé z těchto alb má očividně svůj specifický nápad, na kterém Perelman umí postavit novou konstrukci a pohrát si s ní. Tak v Counterpointu zastoupí Joa Maneriho a se svými partnery vpadne do přívalu hudby s potěchou, dokonce s jemnou poťouchlostí, s polorozházenými přesmyčkami, až přeskáčkově i ozlomkrk. Ať svých deset částí neustále ohebného, záhybného, výnorného, repetavě shlukovávaného a neřiditelně bezbřehého trialogu pojímají jako přemýšlivé halabalení, dohadovačně uždibovačné průtočnění nebo slídivé atakování a potýkavostní durdění, vždy jde o trojčlenku, která oslňuje zlomky hranolu, jak se na nich otočně projevuje průzkumnické ligotání, laškovné hudrování, mátořivé rozkotávání, protestně rozviřované rouhání, úsečnostní zlořečení nebo zpovykaně povykové hamonění. Když tak poslouchám tu veškerou nahánčlivou domahačnost s briskně umanutým saxem, který si nedopřeje minutu oddechu, s pobrebenťující kytarou a loudivostní violou, to trio mi připadá jako uchvátaná výprava do dálných krajin, jenomže ta krajina se za každou zatáčkou mění. Nebo jako nezvyklá souprava tří střelek jednoho barometru, které těkají od úprkového prskoletnění přes vlínavé probrouzdávání po zalkavé opojení a jen občas se z tohoto loudivého komíhání vyčlení jeden z nástrojů (například viola), aby si zanáladověl, zamartýrnil nebo zalykavě zažadonil. Ale to jen na chvíli, nástroje totiž hned zase vystartují, oplétají se kolem sebe a někdy si na sebe i zavrčí. Jejich honitebné zviřování a sebezpytné uskřiňování neztrácí svůj důraz do poslední vteřiny.

Ze zákulisí Tenorhoodu pojednou vyrukují Hank Mobley, Ben Webster, John Coltrane, Albert Ayler a Sonny Rollins, k jejichž poctě tu Perelman exceluje, vzdává jim poklonu a v jejich duchu se producíruje. Nikoli, nejde o nějakou odliku zvolených velikánů. Perelman se svým objevně průzorným, neumlčitelně horoucím, provokativně žírným, svlačcovitě rozparáděným saxofonem se sice zvolenými hudebníky do určité míry inspiruje, je různotvarý při každé další příležitosti, není však obtiskný, zůstává sám sebou, divousuje, melodizuje i odmelodizovává, vyčerpává zvolená témata do mrtě, snaží se ze svého nástroje vyloudit bohorovně všechno možné (pozor, nikoli nemožné!), to vše činí se zřejmým zalíbením i zaujetím, sebevědomě, dokáže se na obrtlíku překotit do jiné roviny, opírá se do každého tónu, vygustýruje si každičkou proměnu, je (takřka) aylerovsky výstřední a povykovačný i zase (takřka) rollinsovsky výsostně zapevněný a klouzavě vláčný, prostě předvádí nám celý vějíř přístupů a postupů od hloubání k povykování, s ničím se nenimrá, zaswinguje si, jede naplno. A bicí mu při všech těchto zvratech nepoklonkují, naopak mu dláždí cestu, nad kterou může metat kozelce, nebo před ním prostírají pomyslný „červený koberec“, nad nímž se může představit ve své rozpřáhlosti a odpalestrovat zvolenou pasáž tón po tónu nebo jít až na práh ticha. Tahle deska má však ještě jednu (zřejmě záludnou) zvláštnost. Jediná skladba, která není věnována Perelmanovi blízkým hudebníkům a která dokonce dala jméno celé CD, tedy Tenorhood, nemá s tím tenorem nic společného: je to výživné, tři a půlminutové sólo Whita Dickeye. Ale i to je Perelman. Chápe, že by měl překvapovat, a činí tak nejenom svým kumštovným, hyperkinetickým brusněním, nejen volbou chápavých souputníků, nejen variováním témat a přístupů, ale i drobnými špílci, jen je musíme umět objevovat.

 

Ivo Perelman / Mat Maneri / Joe Morris: Counterpoint

Ivo Perelman / Whit Dickey: Tenorhood

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!