Martin Lauer Amon Tobin: Dark Jovian22. 6. 2015

Jak daleko může hudební experimentátor ve svém putování zajít, aby se jakýmsi bludným obloukem nevrátil zpět k již dávno probádaným hudebním krajinám? Nové EP Amona Tobina Dark Jovian se ve světle toho, kolik toho již tento v Londýně usazený brazilský preparátor elektroniky a terénních nahrávek a kompilátor všemožných hudebních žánrů nakráčel, nachází právě na pomezí zaběhnutých klišé a dosud nepoznaných hudebních tvarů a nebezpečně balancuje na hranici této propasti.

Jak sám Tobin uvádí, k albu Dark Jovian ho přivedla jeho velká záliba ve sci-fi a zároveň údajně tak často trapně opakovaná přirovnání jeho tvorby k „hudbě ke smyšleným filmům“, že se po několika večerech strávených sledováním sci-fi filmů odhodlal vzít tento komentář jako výzvu a podpořen vizuální představivostí se pustil do hledání imaginárních vesmírů a v nich se střetávajících zvuků. Tímto projektem, který si Tobin držel pod pokličkou 2 roky, zároveň vzdává hold skladatelům vážné a filmové hudby Johnu Williamsovi, Gerrymu Goldsmithovi či Gyorgy Ligetimu, jejichž tvorba mu prý byla cennou inspirací.

Hned úvodní eponymní skladba poměrně neúprosně zaútočí na uši posluchačů hutně řezavými pravidelnými oscilacemi, ze kterých se jakoby ad hoc vynořují další vrstvy zvuků včetně syntetických vokálů a trombonů připomínajících zvuků vedoucí skladbu až do orchestrální hutnosti. Druhá skladba In Your Own Time se nese na teskné melodii, ze které vyvěrají syntetické vokály a kterou porcují dunivé subbasy. Nic nového pod sluncem se však nekoná. Následující Adrastea Contact sice začíná slibněji jemnými glitchovými vibracemi a následujícími akordy varhan, avšak náhle přícházející repetitivní arpeggia připomínající elektronickou hudbu 80. a 90.let z ní činí opět trochu vyčpělou záležitost. Závěrečné dvě skladby Io a Encounter On Io však album dle mého názoru zachraňují jeho vržením do ambientně husté mlhy, z níž nečekaně probleskují tříštící se neforemné zvuky i klenuté vokály.

Nikoho asi nepřekvapí, že jazzové fígle z alb Bricolage a The Bridge jsou už samozřejmě dávnou minulostí a na Tobinově scéně se pevně drží glitch, drone, dubstep. Novinkou je ovšem právě ambient, kterému Tobin doposud na svých albech příliš místa nepropůjčoval. Na albu je tak i přes jeho občasné klopýtnutí zpět působivá jeho proměnlivost - každá skladba má svou vlastní atypickou progresi, která se vždy trochu vychýlí z očekávané linie a vyvíjí se po zvukové i dynamické stránce.

„Temný“ Jovian sice nedosahuje zvukové rozmanitosti svého předchůdce Isam, ve kterém Amon Tobin rozťal oponu své breakbeatové identity a vytvořil fantastický nápaditý hudební svět pomocí manipulací terénních nahrávek a odvážného kladení beatů přes sebe, i tak si však zachovává určitou svěžest a originalitu v kontextu autorovy tvorby. Kromě digitálních formátů je možné si EP Dark Jovian pořídit i na 2 vizuálně působivých bílých vinylech; hudbu však nalezneme vždy jen na jedné straně (zřejmě nebyla vůle šetřit materiálem). Druhý vinyl patří remixům, o které se postarali Lee Gamble, Logos a Eprom.

 


Amon Tobin: Dark Jovian

Ninja Tune (http://ninjatune.net)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!