Z.K. Slabý John Russell / Phil Durrant / John Butcher: Conceits 1987 / 199229. 6. 2015

V roce 1984 se John Russell (akustická plektrum kytara) a Phil Durrant (akustické housle a trombón) rozhodli, že nahradí svého dosavadního spoluhráče, sopránsaxofonistu Marka Pickwortha, aby byli mobilnější a dosáhli větší frekvence vystupování před publikem. Jejich zrak padl na „nováčka“ na improvizační scéně – Johna Butchera (tenor a sopránsaxofony), který měl za sebou spolupráci s Chrisem Burnem. Lépe asi zvolit nemohli, Butcher totiž přesně pasoval k nekonvenčnímu pojetí souhry, jaké vyznávali. Martin Davidson se na svém Emanemu nyní vrátil k jejich studiové nahrávce z 29. dubna 1987, která původně vyšla roku 1988 jako LP na značce ACTA s pořadovým číslem 1, a – jak bývá jeho zvykem – doplnil ji o dosud nezveřejněný záznam koncertu ze 3. července 1992 ve stockholmském antikvariátu Bla Tornet. Tím se kompakt přiřazuje k dosud vydaným News from the Shed a The Scenic Route na Emanemu a ke Concert Moves na Random Acoustics, realizovaným předtím, nežli se trio roku 1999 rozešlo.

Jedenáct improvizací, které tvoří první část CD Conceits, má všechny znaky mladické komunikace, sledujeme  tu celou škálu závratných souherností a prodetailovaných variant, řekl bych – a pokusím se to vzápětí letmo doložit -, že jde o 1000 a 1 způsobů, jak co nejtrojčivěji zalarmovat nabízející se šance úhybností, souvratnění a rozvratnění daných témat (od How It Was přes Fine Sharp and Leighton Buzzard po From the Eggs to the Apples – všimněte si už těch pojmenování!), jak si vynutit řád z různoznění neřádovosti (nikoli neřádnosti). Hned začátek je vinšovní, plný přehršlí střídánek i hloubánek, plný pitoreskní hravosti, výskotné utrhačnosti a různoznělých hacafráčků, kdy hudebníci hrompacovsky překypují jeden přes druhého. To pokračuje vždy nanovo a vždy jinak v dalších číslech (v časovém rozmezí od necelých dvou minut po více než minut šest). Hráči tu rotují, samorostují, seškvrčují se a opět rozvrčují, propišťují a žblabouní. Ale také hazardničí, zalykají se, probrušují, vrkočí a nákypňují. Ale také se probalancovávají, vrdlouhají, vrzukají a mrskutují. Ale také žejbrují, mezírkují, vyviklávají se, cintoří, treperendují a houfňují. Ale také se vyprůzračňují, strefují, halabaladí, vyřicují se a prohlukují, drnčivě větroplašní, trucují a výderničí, zaotálkují si a štandopéde se vyřicují do absurdna. Ale také celou záležitost zalarmují, zvydřiduší, souvratně záběžkují, troufale polemcávají a kvilbují. Ale také se pokušnicky oddávají zbrklému strunování, tušové závrativosti, probroukávané a trojhranně vybočivé. Ale také jejich vyronivé, nezřízené souputnictví je plné paběrkování, činčání, probírkování, svižnostnění a vehementnění. Ale také tu slyšíme mihotavé řáholení, vymatňování s prořízkami drkotání či brnkačkování, hudebníci si s námi zahrávají a lákají nás do zvukových pastiček. Ale také to vše působí dojmem netopýřivé závratnosti, zakrouhávané výbušnosti, valibučního skřepotání a rozvratnění do všech možných i nemožných zvukových koutů. Jak ve které položce.

Tolik z roku 1987. Jejich koncert o pět let později nahrál Mats Gustafsson (o jehož postu jednoho z nejvýznačnějších současných improvizátorů a balancérů se asi nebudeme přít) a nyní připojil k doprovodným textům Tima Fletchera, Richarda Sandersona a Johna Russella svoji poetickou ódu na trio a jeho působení. Tato nahrávka zde figuruje pod příznačným názvem Soft Hours and Solidities; a skutečně: nalézáme v ní totiž téměř vše, co jsme si dosud naznačili, pohromadě, ale více propustně a dostupně, zmírněně. Vše je tu méně nedočkavé, méně zbrklé, méně střemhlavé. V oněch téměř šestnácti minutách na to také Russel, Durrant a Butcher měli více prostoru, proto se mohli oddat zabočivé širokodechosti, epičné (vy)vřelosti, popojíždivému licitování, posloupnostní zabíravosti, uzávažnostňující toleranci, mají čas i na vrzukání, přepírání, přepínání, odleskování, veřejování i plátkování až po popojížděné dojitřování a zapadání.

Každopádně je to mysteriózní trio, v jehož hře (individuální i v souhře individualit) najdeme všechny možné facety volného improvizování. Právě tady si tito mistři svých nástrojů (jen sledujme Durrantovy přemety od houslí k trombónu, průrvovou kytaru Russelovu či unikátní tónování Butcherovo, objímající zmíněné spoluhráče) vydobyli pozici, která nastartovala jejich pozdější proslulost, právě tady si ověřili, že se nemusí spokojit s obligátním rozložením souhry tria, ale že mohou vzájemně prokombinovávat své individuality, aniž se vytratí celistvost.

A to všechno si můžeme na Conceits zrekapitulovat. Někdy je dobré vrátit se o pár let zpátky k (polo)zapomenutým etapám jiné hudby, uvědomit si jejich historické místo a zkonfrontovat slyšené s dneškem.

 

John Russell / Phil Durrant / John Butcher: Conceits 1987 / 1992

Emanem (www.emanemdisc.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Aaron Dilloway & Tom Smith - Impeccable Transparencies