Z.K. Slabý John Russell with…6. 7. 2015

 

Emanem pod pořadovým číslem 5037 zveřejňuje záznam koncertu, který se konal k Russellovým šedesátým narozeninám v londýnském Cafe Oto 19. prosince 2014, a celistvé pojmenování tohoto více než 78 minutového CD zní John Russell with John Edwards, Satoko Fukuda, Henry Lowther, Phil Minton, Thurston Moore & Evan Parker. Tedy: improvizátorská smetánka oslavila s tímto pozoruhodným kytaristou svátek svobodné improvizace a v pozadí celé akce i za pečlivě vydaným kompaktem stál a stojí samozřejmě Martin Davidson, který spolu s oslavencem zpřítomňuje každou chvíli večera v přiloženém bookletu.

Celý koncert byl rozdělen do čtyř značně odlišných částí. V té první se na pódiu spolu s Russellem objevili trumpetista Henry Lowther a houslistka Satoko Fukuda. Vynořili se znenáhla, meditativně, trubka byla spíše rozvážná, do sebe zahleděná, housle křehké, až nyvé, ale Russell vše podběrákově podbrnkával a nenápadně vyprovokovával, aby potichlou rozevlátost proměnil do zvýšeného napětí. To se projevovalo v okamžicích vzájemného střetávání, ale ty se místo vyhrocení opět navracely do mírumilovné symbiózy, plné jemné něhy, potěchy a sdílnosti. I když druhá část vystoupení s typicky improvizátorským pojmenováním The First Half of the First Half (anotace ji dělí do tří „vět“, nicméně zaznívá jako homogénní celek) přece jenom zabrousí do vehementnější, vypjatější líčivosti (nálad? prožitků?) a situace se zpovážlivuje a vdírá se a vyburcovává, záhy nastane pozamlklé smíření, ve kterém housle nasouvavě líbezničí a velejemně náladují, trubka rozehrává i nadehrává vše do (libo)zvučnosti a kytara? Ta je nejen přizpůsobivá okamžitým proměnám, takměř neumlká, vše rozkomíhává a k tomuto trojpohrávání přičiňuje svoje pojetí.

Ve druhé půli první půle (řečeno s názvem) se ke kytarovým extravagancím, bručivým i střelkovým, okamžitě přivtěluje Phil Minton. A nebyl by to Minton, kdyby svoji vokální ekvilibristiku nerozestřel do celého zástupu hlasů: postupně střečkuje, skřečkuje, jízliví, zalyká se, zalkává, dětinští, brebentí, utrhuje se, prochrčuje, hořekuje, vyběsňuje, sdělňuje i oponuje, vykřikuje, bytní, prostě představuje na tisíc chameleonských tvářností, plných vstřícnosti, bezradnosti, pochybovačnosti, sténání i odsekávání. Kytara však za touto explozí nezaostává: prekérničí, mihotá, rumpluje, třásní, rujní, konflikty výbuchů se propadají do mučivé mátožnosti i do nových a nových verbování.

Opět z jiného kadlubu se rodí „první polovina druhé poloviny“, kdy kytara vyprovokovává tenorsaxofonistu Evana Parkera a kontrabasistu Johna Edwardse, tedy staré harcovníky kurážné improvizace. A o to tu jde: celá atmosféra je nervóznější, oponující i opojující, horempádně vrtošivá, nástřelně vyprskující, holedbavě vabanková a vypínavě bleskující. Kytara provokativně odzemkuje a větroplašní, sax ji prodrmolovává a basa jistí, celá trojice se prosekává, zasekává, prozkoumává terén, proskakuje obručemi souhry, vzájemně se vydírá v soupeřivé svornosti (což není protimluv), od krokoměrnosti vechvátá do cvalu a protryskávání. Parker hauzíruje a údernostničí, jak bývá jeho zvykem, oba souputníci ho namotávají do rytmické pavučiny vstřícnostního pohrávání, je to prostě souručenství s ručením neomezeným. Kytara tu opět není pouze podpůrná, průsakuje vším, vehementně vezíruje a vyzíravě rychlíkuje, prosnubuje se s basou. A nastojte! Uprostřed toho všeho pětadvacetiminutového dravého proudění (občas až nadsazeně dlouhého, ale tak už to bývá: někdy bývají improvizátoři ve svém zápalu k nezastavení) si trojice dovolí rozmarné zastaveníčko dostaveníčko, což svědčí o faktu, že ne pouze zběsilostním tempem se vyznačují experimentátoři, že mohou přebývat i v naprosté pohodičce.

V závěru si Russel bere elektrickou kytaru, aby mohl oponovat Thurstonu Moorovi s týmž nástrojem. Výsledkem je další hodně odlišná záležitost. V prvních momentech se oba hudebníci zdánlivě nedůvěřivě a poloodhalivě okukují, ale pak se vše zelektrizovává do nelibozvučné strmosti, zvukolamné balancérie, výtěrnému vyvřelinování, zřicování i provlékání. Vše se děje pod elektrizujícím vysokým napětím, plným skrumážové přívalnosti, bučivosti, skučivosti, vytočivé rušnivosti, shánčlivě zrůzněné, bortivě vykořeňující, výkupňující horoucnosti a valivé ruchomamnosti. Je to svišťující parafráze pohádkového hrnečku vař!, hrneček souhry totiž neustává a překypuje stále víc. Přes rovnodenostní pohřmívání a odzuření se pak dvojice dostává do nové kyklopnostní výmlky, srážlivostních a záchvatnostních výmyků. Strmé jezy proudivosti, jezinkovská průtažnost a zabíravé kráglování, to mohou být charakteristiky závěrečných taktů, dokud je nepřeruší náhlé zakončení.

Připadá mi, že jsem právě doposlouchal čtyři rozdílná alba, v jejichž středobodu je fantastický kytarista John Russell. Přitom přídavná anotace odhaluje, že v období svých šedesátin měl Russell značné zdravotní potíže, ale odmítal navštívit lékaře – hudba včetně plánovaného koncertu mu byla přednější. Avšak závěrečná Davidsonova zpráva nás uklidňuje: V letošním březnu se kytarista podrobil operaci, cítí se dobře a plánuje další veřejné vystoupení.

 

John Russell with…

Emanem (www.emanemdisc.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!