Matěj Kratochvíl Mám rád disonantní hudbu1. 5. 2003

Frank London je americký židovský trumpetista… Přesněji: Frank London je prostě hudebník. Hudebník, který má na svém kontě dlouhou řadu nahrávek a který spolupracoval s mnoha hudebními osobnostmi od Johna Zorna po rapovou hvězdu LL Cool J.
Jeho hudební cesta začala v ansámblech především latinsko-americké hudby ale i dalších žánrů. V osmdesátých letech stál u vzniku skupiny The Klezmatics, asi nejúspěšnější skupiny z vlny klezmer-revivalu, a právě s ní je dnes především spojován.
Židovská hudba a klezmer bývají často chápány jako synonyma. Frank London ukazuje, že židovská hudba má podob mnohem více. V roce 2000 vydal na značce Johna Zorna Tzadik album Invocations, na které pro trubku upravil synagogální melodie k židovským svátkům. Radikálně odlišný pól jeho tvorby představuje skupina Hasidic New Wave, kde se pojí židovská hudba, volná improvizace, jazz i rock. Zatímco Klezmatics na svých deskách představují čím dál více vlastní skladby a původní podobě klezmeru se vzdalují, Frank London’s Klezmer Brass All Stars vychází především z tradičního repertoáru chasidských svateb. Po albu Di Shikere Kapelye (Piranha, 2000) vyšla loni deska Brotherhood of Brass, na němž se spojuje dechová hudba romská, židovská a arabská.
Poslední tři dny před návštěvou Prahy prý strávil v Budapešti, kde nahrával s mladým arménským akordeonistou Davidem Jengaborianem. Na cestě by mělo být také nové album jeho "domovských" Klezmatics.

Na vašem současném turné vás doprovází Boban Marković a s jeho orchestrem jste spolupracovali i na poslední desce. Jaké jsou styčné body mezi cikánskou a židovskou hudbou?

Na dnešním koncertě budeme poprvé hrát jen s Bobanem a ne s jeho orchestrem. Dnes možná teprve zjistíme, jaké ty styčné body mezi židovskou a cikánskou hudbou jsou. Ani netuším, jak to dopadne.

Otázku bych zúžil na vztah mezi židovskou a cikánskou hudbou ve východní Evropě. Základní spojitost je jasná, ale je třeba ji vždy znovu říci: vždy, když lidé žijí blízko sebe, ovlivňují se. V hudbě, umění, jídle, myšlenkách… Je potřeba se vrátit trochu do historie. V osmnáctém, devatenáctém a na počátku dvacátého století směli Židé žít jen v určitých oblastech. Třeba Praha pro ně byla jedním z nejlepších míst k životu. V oblasti od Estonska až k Ukrajině a Moldávii, kde existovala židovská gheta, žilo také mnoho Romů. Všude tam, kde žili, se spolu dostávali do kontaktu, a to i v hudbě. Střetávala se hudba romská, židovská a hudba toho národa, na jehož území žili. Třeba v Moldávii je toto propojení velice silné. Když se moje kapela a orchestr Bobana Markoviće setkaly, bylo zajímavé pozorovat, kde se naše hudební zkušenosti překrývají. Komunikovali jsme především skrze hudbu, protože nemluvíme stejným jazykem. Vzpomínám si, že když jsme dávali dohromady repertoár pro desku, začali jsme prostě hrát a čekali, co se stane. Oni začali hrát píseň v sedmiosminovém rytmu a já zjistil, že ji znám, protože v klezmeru je stejná melodie, jenže ve čtyřčtvrťovém rytmu. Jiná píseň měla v jejich verzi dvě části a my jsme ji znali jako trojdílnou. Při práci s našimi dvěma kapelami jsme objevili mnoho styčných bodů. Cikánská i židovská hudba používá podobné melodické obraty, podobné stupnice...

Další důležitá věc je, že jde o dechovou kapelu. Ale i tam jsou rozdíly. V balkánské hudbě se například v doprovodu používají tenorové tuby, zatímco v židovských kapelách trombóny. Trombón se snižcem může na rozdíl od tuby hrát glisanda. Tady jsme mohli spojit složité rytmy tenorových tub s trombónovými glisandy, což se ani v klezmeru, ani v balkánské hudbě nevyskytuje. Znělo to ale přirozeně, možná právě díky tomu, že jsou si ty dvě kultury tak blízko.

Propojovat je ale možné i kultury, které si blízké nejsou. Ve stejnou dobu jsem ve Spojených státech pracoval na jiném projektu s další svojí skupinou (Hasidic New Wave) a se skupinou bubeníků ze Senegalu. Naše a jejich hudba nemá naprosto žádné společné body. Ale přesto spolu můžeme hrát.

Na desce Klezmatics Possessed je píseň Sprayz ikh mir, která je ve střední Evropě známa spíše jako cikánská.

Věděli jsme to. Když jsme zkoumali prameny, ve kterých jsme ji našli, dozvěděli jsme se, že je to cikánská píseň, která až později dostala text v jidiš. Lidé prostě poznají dobrou melodii a předávají si ji. To je koneckonců vidět i dnes. Když se objeví hit, lidé si k němu vymýšlejí texty ve svém jazyce.

"Národnost" repertoáru je vůbec komplikovaný problém, zvláště ve východní Evropě. Mnoho chasidských písní z této části Evropy vzniklo z cikánských nebo jiných nežidovských melodií. A naopak z některých chasidských nápěvů se staly cikánské taneční písně.

Když pátráme po tradičních písních, narážíme na problém, že většina evropských Židů ze starších generací je mrtvá. Když tedy někdo hledá ve vesnicích, kde bývala židovská komunita, musí najít někoho ze starých romských hudebníků a ptát se: „Když jste hráli na židovských oslavách, co chtěli slyšet?“ Oni si to mohou pamatovat, většina Židů nepřežila válku.

Podobnosti mezi cikánskou a židovskou hudbou mají silné sociologické důvody. V obou komunitách fungovali profesionální hudebníci, kteří hráli jak pro své vlastní lidi, tak pro jiné komunity v dané oblasti. Cikánský muzikant tedy musel hrát třeba slovenskou hudbu, židovskou hudbu, cokoliv si lidé přáli. Stejně tak židovský muzikant.

Ale v romské komunitě má hudba přeci jen jiné místo než v židovské.

Rozdíl je asi v přístupu k náboženství. Rómové nejsou komunita určená náboženstvím. Někteří jsou křesťané, někteří jsou muslimové, podle toho, jaké náboženství převládá tam, kde žijí. Naopak židovská komunita je určena především náboženstvím. Je zde tedy oblast hudby, která je více spjatá s náboženstvím. To jsou nigunim, jakési náboženské písně beze slov. Naproti tomu klezmer je více světská záležitost. Ačkoliv v judaismu to nelze striktně oddělovat, protože jádrem víry je, že cokoliv, jakákoliv činnost má být chápána jako posvátná.

Jste studovaný hudebník, sám skládáte, pohybujete se v nejrůznějších žánrech. Jak to ovlivňuje váš přístup k tradiční hudbě?

Nejsem tak studovaný, jak si možná myslíte. Nejspíš se to ale odráží ve věcech, které si ani neuvědomuji. Osobně mám rád hudbu, která je v nejrůznějším ohledu divná. Mám rád disonantní hudbu, ale nikdy jsem se nesetkal s lidovým hudebníkem, který by si vědomě liboval v disonanci toho druhu, jakou užívali skladatelé dvacátého století. Je to ovšem relativní a z různé perspektivy se můžou zdát disonantní nebo naopak libozvučné různé věci. V srbské dechové hudbě jsem našel jeden hezký příklad. Doprovodná sekce orchestru hraje durové akordy, zatímco melodie je jasně mollová. Efekt je dosti… hysterický. Já to slyším jako disonanci, zatímco jim to připadá zcela normální. Ale na druhé straně, pokud oni budou hrát píseň v F a já do toho začnu hrát ve Fis, okamžitě jim to bude připadat špatně a zarazí mě. Mě to ale baví, mám rád disonance, a proto ve své hudbě používám postupy, které by tradiční hudebníci nikdy nepoužili. Občas mě pochopitelně také baví hrát zcela jednoduše.

Skladba, která uzavírá album Brotherhood of Brass, není uvedena na obalu a teprve po dlouhém pátrání jsem v bookletu objevil název Meshuge mix a jméno remixéra – Socalled. Kdo to je?

Je to... Myslím, že nechtěl, abych prozradil jeho skutečné jméno. Je to Žid z Montrealu, který miluje židovskou hudbu a zároveň hip hop a house. Je skvělé, že oběma těmto oblastem, které jsou jinak dosti vzdálené, rozumí. Díky tomu umí vytvořit moderní taneční rytmy, které k židovské hudbě sedí. V případě tohoto remixu měl poměrně těžkou práci, protože jsme nenahrávali nástroje do jednotlivých stop a on musel dělat remix z hotové smíchané nahrávky. Před časem spolupracoval také s Davidem Krakauerem (bývalý klarinetista The Klezmatics, recenzi jeho desky, na níž je zmíněná spolupráce zachycena, najdete v HIS Voice 1/2003).

V posledních letech se židovská hudba těší velké oblibě na celém světě. Co za tím podle vás je?

Židovská hudba zní mnoha lidem exoticky a myslím, že v lidské povaze je zakódovaná touha po exotických věcech. Ale to se netýká jen Evropanů nebo Američanů. Zrovna dnes jsem četl článek, že kdesi na Středním Východě byl objeven archív starých fotografií. V tom archivu se našly fotografie beduínů pózujících v kostýmech a s velbloudy z překližky. Třeba v Libanonu existovalo celé hnutí, které propagovalo pohled na vlastní kulturu skrze tento exotismus; jako na něco cizího a pohádkového. Lidé tedy exotismus milují. Já sám mám k orientalismům – tak tomu říkám – smíšený vztah. Je to ale lidský instinkt, toužit po něčem jiném. Chceme jiné chutě, jiné barvy. Když byla objevena nová koření, byla to revoluce. Sůl se vyvažovala zlatem. Problém je, že lidé chtějí pokaždé jinou exotiku. Loni to byla Kuba, letos něco jiného.

P. S.
Koncertní premiéra s Bobanem Markovićem v pražském Paláci Akropolis dopadla výborně. Jestliže Londonova kapela sklízela v první polovině koncertu velké ovace, Boban jim svým příchodem „ukradl show“, když bez jediného anglického slova dal publiku přesně to, co chtělo – včetně největších hitů z filmu Underground, na jehož soundtracku se svým orchestrem hraje. V praxi tak potvrdil charakteristiku lidového muzikanta, o němž mluvil London.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!