Jan Faix Sun Ra & His Intergalactic Research Arkestra: Planets Of Life Or Death Amiens ’73; Sun Ra: Duke Ellington’s Sound Of Space; Sun Ra: Solo Piano Venice 197727. 7. 2015

Před třemi lety jsem se dobrovolně rozhodl pro věc, která mi zřejmě dosti zásadně proměnila mé nejen hudební vnímání. Během července a srpna 2012 jsem si proposlouchal všechna alba, která za svého života vydal jedinečný klavírista, skladatel, konceptualista a klaun ze Saturnu, Sun Ra, prošel i řadu dovydaných nahrávek po jeho odletu na domovskou planetu a vedl si k té více než stovce alb také stručný posluchačský deník. Po dva měsíce jsem si tedy nestihl poslechnout téměř žádnou desku od někoho jiného. Bylo to mé nejdivočejší soukromě hudebně psychedelické léto. Shlédl jsem přitom samozřejmě také film Space is the Place a v září pro mne bylo povinností navštívit skvělý koncert Sun Ra Arkestra vedeného Marshallem Allenem v pražském Paláci Akropolis. Bylo to celé neuvěřitelně silné a tento "maraton" mne mnohé naučil. Rozhodně doporučuji, i když zážitek z toho úplně prvního setkání s touto hudbou, když jsem náhodou v patnácti letech narazil doma na naprosto ulítlou dvouminutovou skladbičku Sun Ra Arkestra na dvojvinylovém výběru nahrávek z Bratislavských jazzových dnů '87 (podobné hudby bylo od nich zaznamenáno dost málo), to možná pouze dorovnalo.

Teď, o tři roky později (když je mé dceři už dva a čtvrt) ale zjišťuji, že při setkání s dalšími třemi alby tohoto velekněze kosmického hnutí v afroamerické hudbě jsem stejně jako předtím opět pokaždé úplně na začátku u překvapení a tápavého ohledávání nových hudebních dimenzí a teprve při opakovaných posleších začínám vnímat konkrétnější rozvrstvení všech složek dalších tří hudebních akcí tohoto historicky výjimečného jazzového kolektivu.

Trojice alb různých vydavatelů tvoří shodou okolností povedený triptych: Duke Ellington’s Sound Of Space ukazuje veškerou a tedy i poťouchlou úctu k jazzové tradici prožívané kolektivně, Solo Piano Venice 1977 ukazuje totéž multidimenzionální myšlení na úrovni sólové a úplně akustické a třetím pólem musí být logicky syntezátorově orchestrální freejazzová psychedelie přecházející z afrogroovů do velmi luxusního noise na titulu Planets Of Life Or Death Amiens ’73.

Celé to ukazuje výsledky, které může přinést jistý umělecký odchod do ústraní, když Sun Ra s celým svým teamem odešel z jedné z dlouhodobě mediálně nejviditelnější jazzové metropole, New Yorku, kterému tehdy ke konci šedesátých let dominovali "Davisové a jiní". Přitom podle mnoha nahrávek byl v elektrojazzových fůzích Sun Ra Arkestra v mnohém o značný kus napřed oproti právě třeba samozřejmě také špičkovému Milesi Davisovi, kterého však zastupovaly mnohem častěji o hodně silnější labely s větším dosahem. Sun Ra byl ale zkrátka tvrdohlavější a tím pádem marketingově hůře pojmenovatelný. Méně nahmatával tep doby, aby se řídil podle něho, avšak o to více mu sám udával po mnoho let tempo, groove i občasné zdravé arytmické příhody. Hudebně-historický pohled je v tomto nekompromisní.

Duke Ellington’s Sound Of Space nám ukáže, jak se po několika desetiletích rozšířily možnosti naplnění konceptu ellingtonovského "jungle" jazzu. Ale každá zběsilá afrokubánská párty přeci má také svůj konec a rozplývá se v poklidném zbytku noci, kdy se zvuky zvířat prolnou se zvuky lidí s momentálně oproti takzvaně nižším savcům často ne o mnoho vyšším IQ, přestože normálně jsou v civilu například kazatelé, dechovkáři, astrofyzici či komunální politici. Ale tahle párty se ve fikčním světě alba konala tu noc poté, co lidstvo zjistilo, že cesta na Saturn bude již zítra otevřena pro všechny lidi dobré, schopné lásky k bližnímu a odmítající jakoukoli nenávist. Zkrátka čistá radost. Takhle se má dnes hrát Satin Doll, Perdido či Sophisticated Lady a ne jako to "drhnutí koleček", kterého se dopouští "pražská kavárenská" deformace jazzových žánrů. Džungle se neřídí bontonem, o to větší prostor má aranžér bigbandu. Poměrně konkrétně slyšitelné hlasy posluchačů sedících v sále někde blízko nahrávajících mikrofonů jsou úžasnou třešinkou na dortu.

Už si nevzpomínám, kdy si mne naposledy tak silně získalo jazzové sólově klavírní album, jako se to stalo nyní v případě Solo Piano Venice 1977. To je můj letošní letní hit zvláště pro pozdější noci. Sun Ra se tu ve své nahotě pouze u nativního nástroje ukazuje jako jedinečný odborník jak na výrazové prostředky všech etap jazzové historie i na všemožné psychedelické úlety, ale především jako bravurní klavírní vypravěč. Toto album by mělo být transkribováno a používáno jako učebnice jazzové harmonie. Je úžasně klavírní či klavíristické. Mělo by být vnímáno jako rovnocenné k těm nejslavnějším nahrávkám z téhož období od pianistů jako jsou Keith Jarrett, Chick Corea, Bill Evans, Herbie Hancock, Abdullah Ibrahim či Sergej Kurjochin. Témata Sun Ra se tu ukazují jako stejně silná i při srovnání s hity od Nata King Cola, Duka Ellingtona a W.C. Handyho. Všude je stejný poměr možností uplatnit bohatě harmonickou i melodickou jazzovou lyriku, zpěvnost i radikální spontánní improvizaci i minimalisticky se rozvíjející gospelovost i bluesové či ragtimové rytmické variace. Virtuozita hráče a přirozené nedostatky živé klubové nahrávky se tu setkaly v úžasně příjemném souladu. Tady je zase pomyslnou třešinkou informační zmatek v tom, kolik labelů již tuto nahrávku v různých dobách a podobách vydalo.

To mutace jménem Sun Ra & His Intergalactic Research Arkestra přistihuje celý team při hudebně rituálních komunikacích přímo s centrálou imaginace na Saturnu. Dvouapůlminutovka Enlightenment podmanivě sborově agituje. Sedmnáctiminutovou Love in Outer Space drží po většinu trvání na elektrizující dramatičnosti především diktát hédonicky sebestředných elektronických varhan a evolučních perkusivních polyrytmů. Lights on a Satellite je krásná a i při mnoha repeticích melodicky silná bezmála čtyřminutová variace - z poloviny kompozice - ze druhé poloviny řízená improvizace. Téměř čtyřiadvacetiminutový masakr jménem Discipline 27-II  What Plan je pak především ve znamení Moogu a dalších elektronických klávesových nástrojů. Avšak neworleanský groove v tomto syntezátorovém zlu umí potvrdit někdy kontrabas, jindy dechy a nakonec i roztomile lo-fi ženský vokál. Kvalitu tohoto noisově psychedelického hluku nemůže zpochybnit žádný alespoň trošku moderní jazzman.

Porovnávejme si všichni své životy, myšlenky, skutky a umělecké zážitky s velikostí vesmíru. Prostudujme si znovu jinak jeden z nejdynamičtěji se rozvíjejících hudebních žánrů dvacátého století pomocí těchto tří alb.

 

 

Sun Ra & His Intergalactic Research Arkestra: Planets Of Life Or Death Amiens ’73

Strut; Art Yard (http://www.strut-records.com; https://www.facebook.com/ArtYardRecords)

Sun Ra: Duke Ellington’s Sound Of Space

Squatty Roo Records (http://www.discogs.com/label/736497-Squatty-Roo-Records)

Sun Ra: Solo Piano Venice 1977

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!