Jan Hocek Zápisky melomanovy 36. 8. 2015

Příčina  je tato jista, je jista/že jsi, Pravdo, velmi sprosta, jsi sprosta/nebo RESPEKT nemáš... Toto se zpívá ve světské opeře z období baroka... Pravda sem, pravda tam./Jedním slovem POLITICUS má umět/ten obvzláštní kus:/Boha vždy vychvalovat,/přitom čerta nehněvat...

To jen tak na úvod, abych se mohl odrazit. V červenci jsem byl na Olomouckých barokních slavnostech, jež pořádá v atriu jezuitského konviktu Tomáš Hanzlík, dvorní skladatel a umělecký vedoucí Ensemble Damian. Již třetím rokem zde vyrostla unikátní replika původního barokního divadla, kde znějí nejen autentické interpretace barokních oper, ale též Hanzlíkovy opery ve stylu jakéhosi neobarokního minimalismu – nejčastěji lze cítit vliv Michaela Nymana. Tisíckrát mohou zavilí avantgardisté označovat tuto hudbu jako miloučkou napodobeninu, ba dokonce kýč; operám Endymio, Yta innocens či Torzo (společně s Vítem Zouharem) nelze upřít tah na posluchačův sluch, chytlavou atmosféru a mnohdy dechberoucí instrumentální a vokální výkony. Ovšem nikoliv nutně ve smyslu profesionální úrovně, ale hlavně díky nadšení a již dávno zapomenutému českému (respektive moravskému) lidovému všeumětelství. A když k tomu přičtete navýsost profesionální produkční práci Kateřiny Zahradníčkové (v minulosti spolupracovala např. s Agon Orchestra a Ensemble MoEns), nelze se divit, že všechny koncerty jsou vyprodány a že se sem meloman jako já rád vrací. Olomouc je navíc nádherné město, ve kterém si duch baroka podává ruku s obyvateli. Opravdu. Tolik usměvavých lidí, s jiskrou v oku a opravdu vstřícných a příjemných, jsem nikde jinde v naší zemi nepotkal. Samozřejmě, měl jsem s největší pravděpodobností štěstí, ale i tak to bylo nesmírně osvěžující po všech těch hradních kulišárnách s Peroutkou, nacionalistickými projevy čecháčků a moraváčků ve stylu vox po papuli atd.

Olomoucké barokní slavnosti

O týden později jsem se zúčastnil potlachu jedné věhlasné osady, kde jsem od letošního května našel nový domov, dál od hlučícího davu. Byl to již 84. výroční oheň; ta tradice mne až dojímala. Už nedojímá. Respektive její zprvu sladká chuť nyní zhořkla. Ano, zdravíme se tady Ahoj, to jo – žádné upjatosti, odměřenosti, projevy nadřazenosti a sociálních odlišností. Jsme si tady všichni rovni. Pravda, sekal jsem trávu zatím jen jednou, zatímco sekačky v okolí neutuchají; poslouchám zcela jinou hudbu, než která zní z ostatních chat a obydlí (a když si pustím rádio, není to Frekvence 1 ani Blaník, alébrž drtivě menšinová Vltava); nemám televizi – ale žije se zde oproti městu jako v jiném světě. A opět se tu lidé na sebe usmívají, občas to i v oku zajiskří, a nepotřebují ani přítomnost ducha baroka. Jenže se nakonec ukázalo, že právě v této absenci je zakopán hodně smradlavý pes...

U potlašího ohně se samozřejmě hrála trampská a posléze folková či countryová klasika. Paráda. Opravdu světská paráda. Žádné velké myšlenky a už vůbec nešlo o intelektuálně-filosofické a existenciálně-existenční vhledy jako třeba v případě tzv. světské (původní) barokní miniopery Veritas exulans, z níž jsem v úvodu citoval. Ale pak nastoupil objemově velký písničkář, který si říká Romantický hovado, a začalo mi být ouzko. Zprvu se snažil bránit pokřikující, pravděpodobně pivem osvícené části obecenstva, zahalené ve tmě a jen občas olíznuté světlem z plamenů posvátného ohně, která si spletla potlach s fotbalem, ale pak jim náhle podlehl a hlavně průvodním slovem mezi písněmi útočil na první signální soustavu posluchačstva – a měl bouřlivý, ba triumfální úspěch! Trampové podlehli; už se jim asi zajídalo jehličí a tulácká rána a rosa na kolejích, nyní nadešel čas fekálií, buzerantů a pohlavních orgánů (řečeno eufeministicky). Bylo mi trapně. Už kvůli svým dětem (dcera 13, syn 8), kterým jsem předtím líčil ony foglarovské vůně zálesáctví a trampské tradice ve jménu lesní moudrosti a kamarádství. Utekli jsme. Raději jsme si za teplé, magické noci plné příslibů zahráli karty – Zelenou louku...    

A co napsat závěrem? Žádné poučení z toho vlastně nevyplývá, ani pokus o nápravu věci, zhola nic. Slova, slova, slova. I ony sprostoty jsou koneckonců taky pouhá slova, můžete namítnout. Jenže mne ten rozdíl mezi světskostí starou 260 let a tou současnou nahání husí kůži. A že právě takové sprostoty, omezenosti a primitivismy vyvolávají v lidech bouře ohlasu a sdílení. Vlastně mám strach!

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!