Jan Faix John Zorn: Pellucidar – A Dreamers Fantabula; Simulacrum; The Song Project Live at Le Poisson Rouge24. 8. 2015

John Zorn ve svých monumentálních skladatelských aktivitách neustává, avšak častěji již pouze rozvíjí své zavedené koncepty, což je ovšem stejně dobrodružné sledovat, přestože na většině z nich je podepsán Zorn pouze jako autor kompozic a jeho pro dějiny freejazzu jedinečný saxofon se v záplavě nových titulů objevuje o poznání méně často. V této recenzi se nevěnuji všem letošním deskám, ale pouze těm, které osobně považuji za nejpovedenější reprezentanty aktuálních směrů Zornovy tvorby. Ale dobré jsou v té letošní úrodě opravdu zatím všecky.

Již po mnoho let můžeme sledovat řadu alb, jež je nejtrefněji pojmenována deskou The Dreamers (Tzadik, 2008), jejím nejnovějším výhonkem je nahrávka Pellucidar. Nemusí se to očekávat, ale svůj styl v tomto konceptu tu ti nejvěrnější ze Zornova klanu předvádějí zase o něco vytříbenější. Je jasné, že na tom musejí často intenzivně pracovat. Stále lze zvažovat, jak blízké jsou jim inspirace tvorbou Carlose Santany z raných sedmdesátých let, zvukově je celek blízko i díky latinsky i jazzově odlehčené rytmice (Cyro Baptista – perkuse; Joey Baron – bicí; Trevor Dunn - baskytara) i díky perfektnímu souznění Jamieho Safta s Rhodes pianem, vibrafonu Kennyho Wollesena a Marca Ribota s kytarou. Všichni mají úžasně vintage zvuk a hudební formy jsou volné, jako tomu bylo kdysi pár let po Woodstocku, avšak virtuozita i ukázněnost hudebníků je ryze současná. Zornova minimalistická témata umějí naladit atmosféru celým skládbám, byť se delší dobou nesou jen na harmonicky i žánrově čistých improvizacích. Pokud by ostatní nástroje mohly nechat laického posluchače na pochybách, zda se nejedná o několik desetiletí starou kapelu, např. vibrafon jasně prozrazuje, že jde o nahrávku současnou. Je to skvělé multikulturní jazz fusion s učebnicovými výkony ohledně plynulých aranží i správných způsobů sólových exhibic všech instrumentů. A netřeba se obávat, je v tom i dost nekontrolovaného ohně, nejen ve svižně vypjaté skladbě Jewels of Opar.

Podstatně drsnější projev přináší album Simulacrum, na němž se Zornovy kompozice dočkaly   hávu i hardcorově i freejazzově psychedelickému. Vypadá to, že slepou uličku z jazzrocku sedmdesátých let vytvořili jen jistí hudebníci a jisté kapely a labely, kterým v nějaké době došla energie. Zde je naopak jasně vidět, kolik nových přístupů fúze jazzových a rockových progresí stále nabízí. Varhanník John Medeski, kytarista Matt Hollenberg a bubeník Kenny Grohowski tvoří opravdu výjimečně tvrdé power trio.

Simulacrum umí znít jako King Crimson či Keith Emerson a za chvilku zase jako Jimmy Smith nebo Lifetime. Zní to i zappovsky a umí to zastrašit i hodně temně math-metalově, pak zase vystoupí do popředí Medeski s jasně čitelným vlastním varhanním rukopisem, témata zůstávají jasně Zornova. Jiné kapele by toto album postačilo na vstup do nebe progresivního rocku, je to neuvěřitelně promyšlený nářez ohledeně kompozice, virtuozity i strukturovanosti improvizačních pasáží, Zorn a jeho team ho ale vyprodukuje „jen tak mimochodem“ mezi mnoha dalšími.

Další novější linií Zornovy tvorby je Song Project – mistrem dirigované těleso, které podává jeho vybrané skladby z různých období v písničkovém podání se špičkovými vokalisty, jako jsou démonický Mike Patton, zde skoro „stingovský“ Jesse Harris, či jazzově a šansonově něžná Sofia Rei. Vynikající doprovodnou kapelu tvoří shodné obsazení, jako na albu Pellucidar. Album otevře divočina známá z úvodu slavného alba Naked City, častěji se ale pracuje s uměřenějšími tématy spíše z repertoáru formací Masada či projektů typu The Dreamers. Se sólovou kytarou Marca Ribota se ale umí dostavit i opravdu silná rocková energie, Pattona doprovodí občas i správně nadávkovaná expresivnější freejazzová psychedelie. Celá nahrávka je ale především úžasně melodická, samozřejmě ve zpívaných ale i v instrumentálních pasážích.

Tady se Zorn zkrátka prezentuje jako leader vynikající popjazzové kapely a vlastně to přitom logicky zapadá do jeho image umělce, kterému není nic svaté – ani nadělit si k šedesátinám vlastní retrospektivní revival band. Z kontrastů mezi jednotlivými vokalisty a písničkami čiší cosi až legračně mafiánského. Z preciznosti všech hudebních výkonů tu běhá mráz po zádech. Koncertní nahrávka má navíc skvělý tah, zvuk i atmosféru. Sledovat novou tvorbu Johna Zorna je stále velmi dobrodružné. Umí každý rok vydat řadu skvělých alb ročně, na některých se nacházejí zajímavé syntézy dřívějších Zornových skladatelských období, jindy, jako nyní v případě alba Simulacrum, jde o nadále důležitá alba pojmenovávající mnoho z uměleckých východisek soudobé nejen newyorské jazzové avantgardy.

 

John Zorn: Pellucidar – A Dreamers Fantabula

John Zorn: Simulacrum

John Zorn: The Song Project Live at Le Poisson Rouge

Tzadik (www.tzadik.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!