Jorge Boehringer Rytmus a sabotáž: Různé znějící děje a Sam McLoughlin28. 8. 2015

Z příjemných objevů, které čekají na ty, kdo chodí na akce experimentální hudby, mohou nejvíce zapůsobit zážitky se zvuky, jejichž zdroj nejsme schopni určit. Prvotní šok nicméně po čase odeznívá s tím, jak si posluchač postupně učí s podobnými zážitky vyrovnávat. Vyvine si jakousi víru, začne se zdržovat úsudků, potlačí potřebu kategorizovat a sezná, že zvuk k tomu, aby se rozvinul, potřebuje svůj čas. A důležitou složkou toho, proč v tom publikum jede spolu s hudebníky, je touha vidět, co se stane.  

lycett-20150816-Mcloughlin-Tor-001.jpg

Samotné „černé skříňky“ hudebních nástrojů na mnoha koncertech přispívají ke vzniku neutrálního kontextu vyluzované hudby, neboť obecenstvo zkrátka nevidí, jak ten který zvuk fyzicky vzniká. Je-li přítomen hudebník, nemusí předvádět žádná nebo téměř žádná fyzická gesta, případně tato gesta nemusejí mít zřejmý vztah ke slyšenému. Platí to zejména pro značnou část akusmatické hudby, v níž záměrně odlidštěná, odosobněná nebo dokonce anonymní povaha prezentace napomáhá vzniku neutrálního kontextu prezentace nových zvuků. Takový neutrální prostor, zvuková „bílá kostka“, je užitečný pro ty umělce, kteří chtějí, aby byly jejich zvuky vnímány takové, jaké jsou, jako zvuky o sobě, prosté kauzálních vztahů, asociací a symbolismu. Jednou z daní za neutralitu prostoru je výrazné snížení možnosti překvapení posluchače. Zvuky i vystoupení totiž byly zbaveny všech stop fyzičnosti.  

Psconcer.jpg

Tématem jiných tvůrců naopak může být experimentální navozování situací těhotných objevy a překvapeními. Sam McLoughlin z britského Todmordenu ve své hudbě a umění naplňuje právě tento cíl a výsledkem je situace neustálého přiházení se, nekonečný začátek. Na pódiu Mcloughlin připomíná freejazzového bubeníka zběhlého v umění akce a reakce. Divákům při jeho vystoupeních vznikají zvuky přímo před očima, přesto se ale diví, jak je možné, že se něco takového line z instrumentů, které McLoughlin používá. Jak mohou všechny ty tóny a témbry vycházet z monochordu přitlučeného hřebíky ke kusu fošny?  

ins7.jpg

Bohatství zvuků z reproduktoru, pružiny a mikrofonu:      

„Plánovaná spontaneita... Trik je v tom nemít pevně dané nápady, být v pohodě a zároveň v pohotovosti. Některé ty nástroje jsou naprosto šílené, víceméně se rozpadají a znějí při každém hraní jinak. Jiné jsou spolehlivější a svádí k opakování, ve všech se ale skrývají nekonečné stezky subverze. Občas, když se přistihnu, že jsem se zacyklil nebo že hraju na jistotu, udělám něco, o čem vím, že to naruší děj, třeba něco převrhnu nebo naslepo změním nastavení na syntezátoru. A najednou jsem v situaci, kde není čas myslet, musíš dělat s tím, co máš a odpálí tě to novým směrem. Sebesabotáž může být nebezpečný zvyk.“  

McLoughlinem vyvolané procesy jsou prostupné, okamžitá situace do nich může vstupovat coby rovnocenný partner hráče a dokonce i skladatele. Občas je tato možnost dokonce vestavěna do samotných nástrojů.  

ins1.jpg

Mnohé z nástrojů, které používá při tvorbě, na pódiu i mimo ně, si McLoughlin sám vyrábí nebo alespoň upravuje. Uplatňuje při tom stejný proces intuice, pokusů a osobních zkušeností. Některé instrumety vypadají spíš jako improvizované skulptury nebo asambláže zobrazující McLoughlinovu slabost pro ten který materiál či zvuk. Jiné konstrukce připomínají spíše zvířata, mají svou hlavu, chovají se po svém, občas chaoticky, a vyvolávají otázku, zda jsou tu od toho, aby byly ovládány, nebo proto, aby vyvolávaly údiv.  

ins6.jpg

„Ty nástroje se na pódiu mohou ocitnout v neobvyklých pozicích a naznačovat tak nové způsoby, jak na ně hrát... V každé ruce jeden instrument, do něčeho ťukám nohou nebo kolenem, nikdy ale dvakrát stejným způsobem. Je tu spousta proměnných. Rád se zahlcuju, abych nemohl sledovat všechny prvky. Občas se dostanu do situací, kdy nevím, jaký nástroj vlastně vydává jaký zvuk.“  

McLoughlinův přístup je improvizátorský a v příkré opozici vůči všemu, co vykazuje sebemenší známky autoritářství. McLoughlin své nástroje, podobně jako čaj z houbiček, sytí slušnou dávkou nepředvidatelnosti. Přesto je v jeho hudbě přítomen značný cit pro formální jednotu, strukturální vývoj a stylová i umělecká identita. Odkud taková soudržnost vyvěrá?  

Možná je dostatečně důstojným cílem usilovat o otevřenost novým zkušenostem a o vědomí každého probíhajícího okamžiku. U McLoughlina se hudební forma objevuje ruku v ruce s rozvíjejícími se zvuky a jasně odráží autorovo umělecké tázání – hudba na sebe bere podobu položené otázky. Jak říká sám McLoughlin: „Skoč a něco tě už chytí.“  

Autorem několika fotografií použitých v tomto článku je mediální umělec Roby Lycett. Jeho další práce naleznete zde. http://www.breakingthings.info/ A těště se na nové album Sama McLoughlina u Pre-Cent Home Entertainment a na evropské turné po boku Davida Chattona Bakera a Deana McPheea.  

Překlad: Petr Ferenc    

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!