Jiří Almer Allochiria: Omonoia31. 8. 2015

Je tomu už nějaký čas, co jsme pořádali v pražském Chapeau Rouge koncert s názvem Pravěk Experimental Night, na němž jako hlavní kapela vystoupila řecká Allochiria. Tato pětičlenná banda s ženským vokálem jela své první celoevropské turné na podporu dlouhohrající desky Omonoia, jež vyšla v první polovině roku 2014. Hudebně můžeme Allochirii zařadit někam na pomezí sludge a post-metalu, přičemž nahrávka odhaluje niternost a intelektuální potenciál této skupiny.

Řecké kapely můžeme považovat v rámci domácí DIY scény za velmi vítaný „dovozní artikl“, navíc jich alespoň při letmém hledání není málo. Při pátrání po aténských bandách hrajících divnou hudbu podobnou Allochirii můžeme narazit třeba na poněkud svižnější sludgery Dephosphorus či  blackmetalovější Thy Darkened Shade. (Nejen) v případě těchto temnějších, intelektuálnějších a progresivnějších žánrů tak můžeme Řecko považovat za „vyspělejší“, než třeba Českou Republiku.

Styl sludge sám o sobě si nejspíš většina čtenářů a posluchačů spojí spíše s extrémním metalem, případně s hardcore-punkem či crustem. Například na koncertech drtičů Crowbar či apokalyptiků Primitive Man, kteří navštívili Prahu začátkem letošního roku, dominovalo metalové publikum, i když asi ne takové, co chodí na Arakainy či Citron. Ovšem na koncertě Allochirie, alespoň co mi paměť slouží, bychom nalezli i nezanedbatelný počet subkulturně nedefinovaných posluchačů.

Styl těchto Řeků bych asi nejvíce připodobnil k Amenra, Cult of Luna, Isis, ale i k některým skladbám od Neurosis či Downfall of Gaia. Troufám si tedy tvrdit, že posluchačům podobných kapel se deska Omonoia bude líbit určitě. Allochiria sází především na éterické a křehké progresivní pasáže, jež přecházejí do valivých kytarových stěn s typicky slugdovým rytmickým pozadím.

Osobně mě však nejvíc zaujalo téma, či přesněji koncept alba, který kloubí hudební, vizuální i textově-významové složky. Jak se kapela vyjádřila v rozhovoru pro rumunský hudební server Rockstadt z března letošního roku, Omonoia znamená klid a mír, kterého však člověk v prostředí soudobých městských aglomeracích stěží může dosáhnout. Jako jedinci jsme nuceni žít životem byznysmena nebo dělníka, přičemž se prohlubuje atomizace společnosti.

Úvodní skladba desky, pomalá, nikoli však nudná Today Will Die Tomorrow, se táhne natolik, že máte skoro pocit, jako by nastal další den. Znepokojivé kytarové tóny nás však nenápadně přesvědčují, že zítřka v tomto městském vězení za neměnného dlužního kapitalismu neznáme. Praxi výrazu Oppression zná bohužel z minulosti i ze současnosti drtivá většina Řeků. V podání Allochirie působí jako žal z odlidštěnosti, druhá skladba desky se nese na hutných kytarových stěnách, kdy melodie střídají pochodové rytmy.

Ve třetí písni desky, zvonivě a hluboké Archetypal Attraction to Circular Things, vokalistka Irene poprvé odhalí i svůj čistý zpěv, z nějž doslova mrazí v zádech. Outro skladby ve stylu Swans či Death in June působí jak elektronické vlny nicoty nočního města a sten osamělého člověka. Po této skladbě následuje dle mého soudu vrchol alba – sludgeová lavina s názvem We Crave What We Lack. Houpavé pasáže s hrubým vokálem odděluje lehké kytarové intermezzo, přičemž ve finále skladby opět zamrazí čistý vokál Irene.

Charikleia’s Intermission s účelem patrně zklidnit posluchačovy emoce mě jako jediná skladba na fošně příliš neupoutala. Následná K je však už jiné kafe. Z textu písně stylem podobné We Crave… jsem vyčetl pojednání o všudypřítomných neviditelných rukách zabahněných od trhu, proti nimž není obrany a před nimiž není útěku.

Jak jinak by pak mělo takto sociálně-filosoficky pojaté album skončit, než prohlášením Humanity is False. Lehkost písně a její zdlouhavost však přidává za onen odsudek symbolický otazník. Během finálního slugdového návalu se album zničehonic zastaví jak dehumanizovaný jedinec, jemuž cvakne na přechodu červená, přičemž barva naděje se již nevrátí.

Omonoia působí především jako katarze pro opuštěného jedince, sedícího v městské dopravě uprostřed davu. Ten jedinec může být i politicky a sociálně uvědomělý, přesto se cítí sám i v komunitě přátel či v prostředí nezávislých center. Je zkrátka obětí a zároveň symbolem atomizované společnosti. Allochiria nám svým dílem přináší katarzi pomocí osamělosti, díky které můžeme zkusit najít onen mír. Hledejme…!  

 

Allochiria: Omonoia

http://allochiria.bandcamp.com/

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!