Matěj Kratochvíl Zkouška sirén: Práce v písni, píseň v práci2. 9. 2015

Skončily prázdniny, které i pro ty školou nepovinné znamenají častější výpadky z pracovního procesu. Začátek září v úřadech i firmách se nese ve znamení „návratu do normálu“ a vyšší frekvence slov „zase do práce“. A jen zřídka se do práce vracíme s písní na rtech. Ono se dnes všeobecně o práci ani při práci příliš nezpívá. Když se hrabu v pramenech lidových písní z 19. a začátku 20. století, kategorie pracovních písní, písní o řemeslech a těch zpívaných jako doprovod pracovní činnosti je nepřehlédnutelná. V průběhu poslední stovky let se ale změnil náš vztah k práci i k hudbě. V práci sice trávíme velkou část našich životů, ale nějak nemáme potřebu svůj vztah k ní hudebně reflektovat. Samozřejmě je to i tím, že kolem nás je obrovské množství hudby, která se dožaduje naší pozornosti a tlumí potřebu vytvořit něco vlastního.

Jsou profese, v nichž se specifický repertoár udržel déle, vzhledem ke zvláštnostem dané činnosti. V poslední době jsem například zpracovával zápisy písní pořízených mezi horníky na Kladensku v 50. letech a napadlo mě, že jde o jeden z posledních případů, kdy nějaká profesní skupina vytvářela „svoji“ hudbu. Jsou to písně, které nejsou určeny jinému než hornickému publiku, protože to, o čem zpívají, se nikoho jiného netýká:

„Vy havíři na Thinfeldě máte po nouzi / místo koňů elektriky a velké vozy. Vysoký jsou jeden metr k tomu ještě půl / kdo ty vozy vynalezl to byl velký vůl.“

Horníci byli vždy poměrně uzavřená skupina, kdo začal v mládí pracovat pod zemí, pravděpodobně pod ní strávil většinu života a i po vyfárání ze šachty se pohyboval mezi svými kolegy. V některých částech světa si podzemní profese i dnes uchovávají svérázné hudební projevy (např. v Jihoafrické republice, byť i tam se takzvaný gumákový tanec mění v turistickou atrakci).

 

Za socialismu se samozřejmě hojně zpívalo o práci. To se ovšem dostáváme do oblasti hudební propagandy a tím do jiné sféry. Navzdory pár písním o traktorech v kolchozech se zbytek světa postupně dostal do stavu, kdy profese člověka není tak pevně spjatá s jeho mimopracovním životem a tedy ani s tím, jakou hudbu poslouchá. A dnes, v době, kdy stále více profesí z venku vypadá prostě jako sezení u počítače, nějak chybí podněty pro specifickou hudební tvorbu realitních makléřů, poštovních úřednic nebo třeba pro tvorbu studentskou – což byla od středověku velice zábavná kategorie.

Ani hudba jako symbol stavovské příslušnosti se dnes příliš neuplatní, na teambuildincích a vánočních večírcích pro zaměstnance se hraje to, co na každé diskotéce. Ovšem ještě ve 30. letech si firma IBM sestavila pro své pracovníky zpěvník, v němž jsou písně s firemní tematikou většinou naroubovány na všeobecně populární melodie. Zpěvník The Songs of I.B.M. vyšel roku 1935 a následně ještě ve 40. a 50. letech s podtitulem „Fellowship Songs of the International Business Machines Corporation“, kde najdeme například bojovnou hymnu Ever Onward!

To je duch, který nám přinesl slávu.

Jsme velcí, ale budeme větší.

Nemůžeme selhat, protože všichni vidí,

že naším cílem je sloužit lidstvu.

Naše produkty jsou známé ve všech zónách.

Naše pověst září jako drahokam.

Probojovali jsme si svou cestu

A jistě nová pole dobudeme.

Věčně vpřed I.B.M.


 

Nevím, jestli na toto téma již proběhl nějaký výzkum, ale myslím, že podobné popěvky dnes moc často firemní kulturu neutužují. Jednou z výjimek bylo CD, které Brian Eno v roce 1996 nahrál a nazpíval pro britské vydavatelství John Brown Publishing jako vánoční přání zaměstnancům a klientům. Pokud někdo z ctěných čtenářů má odlišné zkušenosti a ví o hudbě, kterou vytváří dnešní instalatéři, pojišťováci či poslanečtí asistenti, budu vděčný za tipy a náměty na budoucí výzkum.

Mizení hudby spjaté s prací je také součástí větší proměny, kdy se ztrácí vazby určitého druhu hudby na nějak vymezené situace nebo publikum a kdy jakoukoliv hudbu můžeme potkat v jakémkoliv kontextu. Liturgickou hudbu posloucháme na koncertech, za doprovodu taneční hudby sedíme v autě, na remix ukolébavky tančíme, špatně placení učitelé poslouchají hudbu komponovanou na zakázku aristokracie. Zároveň s tím ale vznikají nové vazby, které jen teď neumíme dobře identifikovat. Zdá se, že budoucnost práce jako normální součásti lidského života je dost nejasná. Možná se dočkáme doby, kdy práce bude jen pro pár lidí, možná se vznik nových profesí nezastaví. A možná se v nějaké jiné podobě dočkáme toho, že někomu přijde zajímavé o práci zpívat.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!